„Poslouchej mě, poslouchej mě…..“, začínal Standa hodně často větu, ať už následovalo:“ Dám Ti radu a nic za to nechci!“, nebo: „Hodim Ti kontrolku.“
Těch příběhů, co jsem od něho slyšel, někdy to bylo zajímavý, jindy poučný a hrozně často jsme se u stolu všichni smáli a nemohli přestat. Když měl tu správnou náladu, skoro se nikdo jiný ke slovu nedostal a břicho mě od smíchu bolelo ještě dva dny.
Snažim se srovnat si v hlavě, kdy si ho vybavuju poprvé, ale různě se mi mísí vzpomínky. Třeba, jak jsem u něj u chaty viděl vodáckej barel plnej písku a zkusmo za něj zatáhnul. Nevim, kolik váží padesát litrů písku, ale vlastně se ani nepohnul. Standa mi jen řekl: „Kdybys nedělal kraviny, zvednul bys ho.“ A do dneška nevim, jestli myslel kraviny obecně, nebo jen v tu chvíli. Jako pořád nevim, jestli bych ten barel někdy zvednul, natož ho odnesl ze hřiště k němu do boudy.
Většinou si ho pamatuju sehnutýho na hřišti nad nějakou prací. Schválně kdo z Vás ví, co všechno je jeho dílo a dodnes to na osadě slouží. Zvýšený plot u kurtů, basketbalový koš… vím já. Ale vzpomínám si na dobu, kdy mu brácha v žertu přezdíval Osadní mukl, protože nebyl víkend, aby na osadě něco nedělal.
A těch historek, co jsem slyšel. Třeba jak jel po sídlišti, z balkónu slejzal nějakej chmátek a nesl si džíny. Standa zastavil, „zdvořile“ požádal o vysvětlení, aby chmátek po pár fackách vylezl nahoru na balkon a džíny pověsil zpátky na šňůru. Nebo, jak se večer vracel domu a před barákem čtyři kluci rozkopávali popelnice. Tak to s nima probral… vždycky si vzpomenu, jak říkal: „Zahájil jsem to Spencrovkou..“ no a když kluci uklidili popelnice a belhali se pryč, jeden mu řekl: „Jseš dobrej!“ Ráno to završila sousedka slovy:“ Pane Druba, včera dávali v televizi detektivku, ale dívala jsem se na Vás. To bylo mnohem lepší.“
No a těch rad, který jsme od něj dostali! K práci, fotbalu, tenisu, pingpongu. Jenže co naplat, na co sáhl, to se mu dařilo. Ať už v tý manuální práci nebo ve sportu. Takže, ač to často byly rady nevyžádaný, měl pravdu.
Jasně, že se uměl pohádat a vztekat, ale takovej prostě byl. Dobrosrdečnej, veselej, mužnej, tvrdohlavej, odvážnej a pracovitej chlap. A to je to slovo, který s ním mám spojený. Chlap! Vždycky jsem si přál bejt trochu jako on, vždycky jsem si přál, aby právě on mi někdy řek, že tohle se mi fakt povedlo.
A i v tý poslední rvačce, kterou mu osud připravil, se rval jako chlap. Obětoval všechno, aby vyhrál. Ale protože neměl rád patetický řeči a nebyl patetickej, nebudu ani já. Uměl rány rozdávat, uměl je přijímat, uměl lidem pomáhat, uměl se bavit a uměl se vztekat. Chlapák, sportovec, srdcař, pracant, kamarád, děda, táta, manžel …. Každej z nás v něm někoho ztrácí, ale dokud si ho budeme pamatovat, pořád tu bude tak nějak s náma. A mě už nafurt bude mrzet, že jsem mu, protože nebyl patetickej a byl to chlap, nestih říct, že ho mám rád.
