Drazí kamarádi!
Jindy touhle dobou už naše osada ožívá čilým ruchem svých natěšených dítek. Letošní rok je ale zatím zcela výjimečný. Zatoužil jsem povzbudit Vás v netrpělivém čekání na dobré zprávy a přinést trochu povzbuzení. Jelikož se ale domnívám, že moje tužka je už poněkud vypsána, přizval jsem si na pomoc mého brášku Jendu a Jiříka Jaroše, se kterým mne pojí společné zážitky již od ranného dětství. Většina z nás je osudově spojená se dvěma rigoly mezi Lukami a Třeštibokem. Je to naše útočiště, krabička posledni záchrany. Skládal jsem své oudy na spoustě míst po celém světě, ale doma jsem jenom na Medníku. Klidně mi mohou zakázat cestovat, donutit chránit si obličej, zavřít do vězení, zbavit života. Ale nikdy mi nemohou sebrat moje krásné vzpomínky. Měl jsem totiž to štěstí, že jsem potkal Vás, Zlatý potok. To jste totiž Vy! DF
Optimismus z nejzazší osadní výspy
Celý svůj život hřeším na to, že kdyby se mi v něm nepodařilo vůbec nic, mám díky prozíravosti předků aspoň chatu na Zlaťáku, kde případně ten zbytek už nějak doklepu. Přestože se mi občas i něco podaří, vývoj světových událostí dostal mě (jako tak zřejmě každého) do bodu, kdy se život smrsknul na nezbytné minimum. Takže ať žijeme obklopeni sebevětším přepychem, najednou jsme v situaci, v níž si ti šťastnější z obyvatel planety Země mohou říci: mám přece chatu na Zlaťáku!
Jakkoli je poloha mé chaty k osadnímu hřišti asi taková, jako je má duševní blízkost k partě lidí, kteří dnes osadu svými životy „dělají“, tuším, že i v průběhu takto na minimum osekaného života si budu moci díky nim občas dát v osadní chatě jedno točený.
A to je, přátelé, v této situaci obrovské štěstí, které zdaleka ne každý má! JJ
Přátelé kamarádi
Doba se nám nějak vymkla z kloubů, byť těch dnů, kdy jsou pomyslné klouby ve svých pouzdrech je vlastně pomálu. Jen to, co právě prožíváme si jednoduše nikdo nepamatuje, protože od posledních morových ran už uplynula spousta vody v Sázavě. Nikdo ale nekreslí značky na dveře našich domů, nezazdívají nás uvnitř ani nepálíme nakažené na náměstích. Jen jsme najednou zůstali na všechno sami. Sami s těmi, se kterými sdílíme domácnost. Chybí nám přátelé a kamarádi, chybí tváře sousedů i cizích lidí. Chybí nám setkávání, společné zážitky, smích i radost, vztek i hádky. Ale i když to tak vypadá, nejste sami. Nejsme sami. Na každého z nás někde někdo vzpomíná. Právě v tuhle chvíli. S každým jedním vězněm téhle divné věznice je právě teď někdo, kdo by Vás ani nenapadl, ve spojení. A přestože to teď vypadá, že tohle divný jsoucno nemá konce, je to jenom tím, že ho nevidíme. Ale on tam před námi je. Přijde už záhy, a my uklidíme roušky, trochu pokornějši a trochu vyděšení, ale plní radostnýho očekávání. Pozdravíme s úsměvem protivnou sousedku, obejmeme a políbíme svoje rodiče, budeme se usmívat na cizí kolemjdoucí a v pátek se sesedneme u jednoho táboráku s budeme zpívat a smát se celou noc. Už je čas sbírat dřevo, náš oheň zaplane už za pár dnů.