Po článcích o Jardovi Komárkovi a Vildovi Brožovi Vám přinášíme další portrét kamaráda. Tentokrát ale nebude řeč o nikom z naší osady. Olda Hladký byl zakládající a dlouholetý člen osady Toronto. Asi si říkáte, proč si mám na osadních stránkách číst o někom z Toronta. Důvodů je několik, ale dva jsou nejduležitější. Jednak měla naše osada s Torontem v předbolševickém období skutečně mimořádné vztahy ( Připomínám zápas dívčích jedenáctek OÚZP – TORONTO v rámci prvního fotbalového turnaje na podzim 1936) a potom to byl také můj děda. Kdyby nebyl děda, nebyla by moje máma Vilma Fialová a nebyl bych tu já. A to by Vás jistě mrzelo. Koho by to nemrzelo, může mi napsat mail a já si to s ním osobně vyřídím.
Tak tedy – OLDA HLADKÝ
Oldřich Václav Hladký se narodil na Žižkově 6. listopadu 1904. Byl nejstarším ze čtyř dětí. Po něm ještě přišly na svět tři jeho sestřičky Blažena, Božena a Vilma, které sehráli v jeho životě důležitou roli. Ale o tom později. Obecnou školu vychodil na Žižkově, pak studoval na typografa a stal se strojním sazečem. V dobách bez televize a internetu to byla důležitá a ceněná práce, takže se Olda, který pracoval u firmy Stříbrný, vyhnul mobilizaci i následným problémům za okupace. Po válce pracoval v nakladatelství Naše Vojsko až do odchodu do důchodu.
Místo narození bylo pro jeho trampský život naprosto určující. Musíme si uvědomit, že Velká Praha vznikla zákonem až roku 1922. Do té doby existovala Praha v hranicích určených Karlem IV. ve 14. století. Okolo ní ale nebyl prales, nýbrž velká spousta měst a vesnic. Když se někdo narodil na Žižkově, trampoval samozřejmě s klukama a holkama ze Žižkova. Jestli se podle něčeho dají osady rozdělovat, bývá to právě původ jejich zakladatelů. Tak je Toronto osada Žižkovská, přesněji, party z Prokopova náměstí. Zlatý potok je oproti tomu osada Nuselská.
Asi už se nikdy nedozvíme, kdo přišel s nápadem jet za dobrodružstvím právě na Sázavu. Každopádně se tam Oldově partě tak zalíbilo, že začali jezdit pravidelně, stavět chaty a nakonec roku 1929 založili slavnou osadu Toronto. Z jejích členů bych rád připomenul:
Jardu Zabloudila – šerif
Viktora Horu
Vládíka Ejema
Pepu Němečka
Otu Nového
Frantu Stolaře
Petra Maixnera
Jardu Znamenáčka
Oldu Bartáska
Olda nejdřív jezdil do chaty ve vesnici, později na horním Torontu, po válce měl pronajatou chajdu ve svahu nad řekou. Hrál se fotbal, hokej, volejbal, nohejbal, osada měla pěvecký sbor a divadelní soubor. Člověk si až říká, jak to všechno mohli stíhat.
K předválečné době se váže vtipný příběh, který se odehrál v období platnosti tzv. Kubátova zákona, který zakazoval, aby spolu v chatách přespávali nesezdané páry. V té době Olda jezdil do chaty k Pepovi Počepickému. Ten našel zalíbení v jeho sestře Božence, vzal si ji za ženu a stal se Oldovým švagrem.
Jednoho dne zabušil na dveře chaty četník. Uvnitř byl Pepa s Bóžou a Olda s další sestrou Blážou. Četník hned spustil, kdo že to v chatě přespává. Pepa mu řekl, že on se svojí ženou a švagr se švagrovou. Četník se zajímal, zda jsou také sezdáni. Pepa řekl, že ne, že jsou to bratr a sestra. Jak to, že jsou tedy švagr a švagrová, zajímal se četník. Pepa vysvětlil, že jsou bratr a sestra jeho manželky. Četník to uzavřel úžasnou otázkou : Tak jak to, že nejsou sezdáni?
K tomu bych rád připojil, že i Oldova druhá sestra Blažena našla svou lásku na osadě a vzala si Jardu Znamenáčka.
Za války se Olda zakoukal do Josefy Charvátové. I v tomhle případě v tom měla prsty ségra. Nejmladší Vilma si namluvila Antonína Plzeňského a na jejich svatbě se Olda seznámil s jeho sestrou Josefou. Na osadě jí ale nikdo neřekl jinak než Pepča. Oba byli rozvedení, takže nic nebránilo tomu, aby se v červnu 1941 na Žižkově vzali. Dva roky na to se jim narodila dcera, která dostala jméno po své tetě, Vilma.
Když v roce 1953 zemřel Pepče tatínek, zůstala po něm vila v Měchenicích, kterou pozůstalí prodali a peníze si rozdělili. Olda si konečně mohl postavit vlastní chatu, na břehu Sázavy, tam kde to měl nejraději.
Stále víc se u něj začalo projevovat komedianství. Rozhodl se psát hry a pohádky, které se hrály u řeky, na verandě u Počepických, občas v hospodě U Holubů a dokonce i v divadle Rokoko. Stal se osadním vrchním šaškem, který organizoval zábavu a bez jehož scénáře se neobešel žádný osadní potlach.
Později ho začalo zlobit zdravíčko, takže se už osadě nemohl věnovat tak, jak by si přál. Proto se vrhnul na pěstování zeleniny, kterou zásoboval celou osadu. Jeho největším úspěchem byly melouny, které dokázal v údolí Sázavy vypěstovat. Stačilo k tomu, aby někdo nahoře proti proudu pustil do řeky svinstvo, po kterém chcíply ryby. Nešťastný Olda je chytal a pohřbíval do záhonů, do kterých další rok zasadil melouny. Urodily se malé, žluté, ale sladké.
Nemilosrdná nemoc ho postupně zbavovala sil tak, že už nemohl chodit na chatu a proto jí v roce 1976 prodal. Zbytek života strávil doma, na Žižkově, odkud 9. května 1978 vyrazil na poslední čundr.
Ze vzpomínek Vilmy Fialové (Hladké), s radou Vlasty Brátkové (Němečkové) sepsal v říjnu osmnáctého roku DF
