Někdo cestuje autem, někdo vlakem, někdo chodí pěšky. Ota na tu svoji cestu vyrazil ze Žižkova, kde se kluci řezali hlava nehlava šutrama a klackama, a tak se každej, kdo se do tohohle drsnýho kraje narodil, musel stát stejně drsným nebo ještě drsnějším. Jednoduše proto, aby obstál. Navíc za pár let začalo někomu nahoře záležet na tom, že je synovec Václava Havla a staral se o to, aby Otův život byl všechno, jen ne snadný. A tak se z toho žižkovskýho Vaška Neckáře stal tvrďák, kterýho nic nepostraší, se slovníkem protřelýho mořskýho vlka. Proto nebylo nic divnýho na tom, že pro kus tý svý životní cesty zvolil dopravní prostředek vopravdovejch chlapů. Kdyby se narodil v Americe, určitě by patřil k nějaký hodně drsný motorkářský bandě.
Někdo chodí do kina, někdo do parku, někdo leze po horách. Ota za život vystoupal na nespočet Everestů, Ká dvojek a Eigerů. Nepoužíval kyslíkový přístroje, když už měl s sebou bombu, tak s hořákem. Kdepak Pamír, Ota věděl nejlíp, co jsou ty pravý střechy světa. A všechny je slezl jen se základní výbavou. Kafe, rum, startky. „V Lukách jsem dělal střechu každýmu…“
A pořád to byl ten drsnej chlápek, co se uměl hlasitě smát, poprat v hospodě, furiantsky házet peněženkou po výčepním se slovy: „Vem si kolik chceš!“, co nikoho bez rozdílu věku nešetřil a s rozkoší počastoval nějakou šťavnatou sprosťárnou. A přece jsem vždycky měl pocit, že mě vidí rád. A vždycky jsem ho rád viděl. Pořád to byl ten žižkovkej rabiát a málokdo si všimnul, že neúnavně maká tu, aby osadka byla opravená, jindy, aby se v zimě všichni v boudě ohřáli u kamen dřevem, který pro ně Ota v létě nařezal. Nijak se nechlubil, nepotřeboval vyčnívat. Už vždycky mě bude mrzet, že jsme ho nedokázali přemluvit, aby zapálil slavnostní oheň k devadesátýmu výročí osady. Kdo jiný by tam měl stát?!
Někdo cestuje autem, někdo vlakem… Vždycky si budu pamatovat, jak stojí u otevřenejch dveří vagónu a v zatáčce, když vlak trochu zpomalí, neváhá a vyskakuje. S taškou v ruce a přísahal bych, že měl i cigáro u pusy. Minimálně v mý vzpomínce. Nikdy jsem tam neviděl nikoho jinýho to dělat. Byl to sekáč a frajer. Pro mě vždycky byl a vždycky bude.
Teď už zase sedí ve vlaku. Stojíme na nástupišti pod ním a řveme na něj, ať vyskočí, ale on se jen šibalsky pousměje a koutkem pusy ucedí: „Di do vole prdele!“ Ví, že z tohohle vlaku se vystoupit nedá. Šťastnou cestu kamaráde, nikdy na Tebe nezapomeneme.
Zemřel, stane se legendou …….