Milí přátelé! Přinášíme Vám článek z pera Cyrila Marounka o jejich chatě. Chajda se nachází kousek nad potokem naproti chatě Aljaška, pod chatou Chiguita a nese jméno OPHIR. Marounkovi jsou na osadě noví, ale v divočině velmi zkušení. Pro Zlatý potok je velkým štěstím že získal takovou posilu.
MALAMUT – SKLÁDANEJ – OPHIR
Tak jsme si na stárnoucí kolena pořídili chajdu malou…
Srub o velikosti 3 x 4 m zvenčí, roubený z poctivých borových klád. Přestože byl ukryt v neumělých přístavcích nevalné kvality a různých dat vzniku, okouzlil nás svým starým trampským duchem.
Takový srub by mělo chránit UNESCO, říkali jsme si, ale jelikož UNESCU jsou staré trampské sruby na Sázavě lhostejné, rozhodli jsme se zasáhnout my a srub jsme koupili.
Chajda ve štítu nesla hrdě název Malamut. Samozřejmě jsme hned sáhli po Dějinách trampingu Boba Hurikána, abychom se o Malamutovi nic nedočetli (dodnes vlastně nevíme, proč se jmenoval Malamut).
Pustili jsme se do oprav. Nejdříve jsme vynesli a vyvezli několik dodávek novodobého bordelu, abychom mohli svobodně rýpnout do stěn přístavků a „polidštit je“. Každé dloubnutí stávalo se chatovou archeologií.
Vytržené prkno s nápisem EXPORT SDĚLANO V SSSR
odkazovalo do časů reálného socialismu. Sololitová deska, stržená ze stropu, skrývající na své vnitřní straně koláž dětí koulujících sněhuláka s hlavou Hitlera,
nás přivedla do poválečných let. Když jsme strhli zpuchřelou ipu ze zadního štítu srubu, objevil se nápis SKLÁDANÝ, vytvořený ze 131 pivních víček pivovaru Pragovar.
Zlomový nález! Nejen, že nás přivedl do období první republiky (krčský pivovar Pragovar ukončil svou činnost během okupace), ale odhalil původnější název srubu.
Tentýž nápis na nás vykoukl zpod nánosu nátěrů i na předním štítu, tentokrát v hovorovém tvaru SKÁDANEJ.
Když jsme se po celodenním pachtění omyli ve Zlatém potoce, seděli jsme u ohně a pouštěli fantazii na špacír, viděli jsme partu kamarádů, jak se v době hospodářské krize horko těžko skládají na stavbu srubu…
A pak jsme se dozvěděli z knihy schůzí OUZP o existenci kamaráda Skládaného, který například:
v zápise ze dne 13. 3. 1936 přislibuje zazpívat na osadní merendě duet s paní Bandasovou nebo
v zápisu ze dne 1. 5. 1936 štědře daruje hřebíky na výrobu laviček na osadním hřišti. Tak ten chlap pojmenoval ten srub po sobě!
Vrátili jsme srubu jméno SKLÁDANEJ (zrestaurovali jsme původní nápis) a usnuli jsme na vavřínech.
A vidle nám do toho hodily původní vstupní dveře do srubu. Po stržení linolea s obrázkem Mickey Mouse (to fakt na chajdě nechceš mít), nalezli jsme část básně, psané uhlem: „...se vrátí a, při víně rudém vzpomínat si budem“ (kamarád tvrdí, že by to mohla být slova staré trampské písně, pokud ji někdo znáte, dejte prosím vědět) a útržek novin a na něm inkoustovou tužkou nápis Ophir 1929.
Ne, že by nás nenapadlo, že by to mohl být ještě původnější název srubu, ale v knize Osadní toulky II. autora Martina Maršálka je chajda Ophir situována do osady Údolí temna, která leží cca 2 kilometry od místa našeho srubu. V knize je dokonce reprodukována fotografie srubu.
Okamžitě nám došlo, že se kamarádi navštěvovali a kluci z Ophiru se zvěčnili na našich dveřích. No to dá rozum, že jsme se několikrát do Údolí temna vypravili hledat Ophir, ale nenašli.
Měli jsme to před očima a neviděli…
Jednou za námi přijel na návštěvu kamarád Jákob. Seděli jsme u dohasínajícího ohně, pili kafe a vyprávěli Jákobovi všechny ty ohromné maličkosti, které jsme zjistili o našem srubu: „Hele, v Údolí temna stával srub Ophir, máme to napsaný na dveřích, tady je jeho fotka. Že vypadá jako bráška našeho srubu?“ Jákob vzal fotografii, postavil se před náš Skládanej a dlouho fotku porovnával se srubem. Pak pronesl: „To není bráška, to je ten váš!“ A opravdu, každý suk, každá prasklina byly na svém místě. Jak to, že jsme to neviděli?
Co vlastně Ophir znamená? Slyšeli jste o bájných dolech krále Šalamouna? Biblický král Šalamoun přivezl na stavbu božího chrámu v Jeruzalémě z dálné země Ophir přes 31 tun zlata. Dodnes se archeologové dohadují, kde ona bájná země leží. My to víme, na Sázavě u Zlatého potoka přece!
Další zmínky o Ophiru jsme našli v časopisech Tramp, zvláště v ročníku 1930.
V čísle 8 z 11. 4. 1930 při protestu proti zneužívání trampingu tiskovinami Jiřího Stříbrného se jméno osady Ophir na Sázavě objevuje mezi prvními 73 prvními protestujícími osadami (připomínáme, že se nacházíme v časech hluboko před sepsáním Hurikánových Dějin trampingu).
Pří bádání v časopisech tramp, jsme vyčetli i jména původních majitelů. A nebyli to žádní peciválové, kteří by jen tak seděli na své chajdě:
„Ferymu Saklickýmu a Frantovi Pospíšilovi z osady Ophir, Medník t.č. na čundru. Kluci, loučím se s Vámi ještě jednou, přeju Vám na vašem čundru plný žebradla a ešusy a šťastnej návrat z tý Podkarpatskorusandy. Děkuji Vám za naši celou osadu, za Vaši návštěvu, která nám byla víc než milá. Poznali jsme ve Vás dobrý kamarádi a věřte, kluci, že mi bylo líto, když jste odcházeli z naší chajdy. Na Frantu se nezlobím, že mi tu v boudě šlohnul ten klarinet. Já Tě, Franto, chápu. Já vím, co Čech, to muzikant, ale ty si byl taky zloděj a hned jsi to stopil. Však vono tě to na cestě vomrzí volizovat furt tu jednu dírku – leda že by sis to tam někde vyměnil za kus špeku. Až budete tam někde v údolí za mlhavé noci pod stanem usínat a řemeny utahovat, vzpomeňte si na kamarády z Ostravy a jejich teplý táborák“. šerif Hoban z Hobo Tramp 1. 8. 1930
V čísle 36 z 26.10. 1930 nalezli jsme ódu opěvující náš srub od jisté Lucie:
„Vaše chajda je tak malá, že by se obejmout dala, ale nikdo by nenašel půvabnější. Skrytá ve spleti žlutých listů, kamarádí s potůčkem, vesele pod ní šplouchajícím, který ji přináší každý den novou pohádku. Nemám nikterak v úmyslu se nějak romanticky rozpovídat, vyslovuji tím jen krásný dojem, který na mne učinila na mém prvním trampu. – Můj první tramp. Kdo z vás v tom viděl tolik čisté krásy jako já? Snad se už na to nepamatujete, zajisté je to dávno, ale jsem přesvědčena, že se na ten kousek lesa s chajdou a potůčkem těšíte každý týden stejně tolik jako tehdy, když prvně uzřela světlo světa. – Ferry, ta vaše plotna pod skálou mne bavila, když jsme se co chvíli běželi podívati, je-li již ohřáta ta dohněda zkalená voda, kterou jste hrdě nazývali čaj. Bylo mi krásně, jak v pohádce. Ale každá pohádka má konec, tedy i moje, a drsná skutečnost v podobě černého večera mne volal zpět, kde mne zas čekaly odměřené hlasy číšníků – rychle snídani complet na šestnáctku, mocca – paďouři jsou netrpěliví, zatímco já mám v hlavě ještě žlutohnědý Medník.“
Dáváme Lucii 100 % za pravdu, i my jsme si toto místo velice oblíbili a troufáme si říct, že neznáme lepšího.