Jestli si tohle přečte Andulka, tak mne asi zabije. Ale co se dá dělat. Když musíš, tak musíš.
„Co ste na tom hřišti v sobotu zase vyváděli?“ zeptala se mě máti, když jsem, celý upocený, dorazil s nákupem do její chaty. Nenesl jsem nic zvláštního. Běžný chatařský nákup. Šest buřtů, půlku chleba, láhev rumu a přesto mě to nehezky zmohlo.
„V sobotu?“
Marně jsem přemýšlel, co bylo v sobotu. Nemírné pití mě připravilo nejen o fyzičku, ale i o paměť. Ale pak jsem si vzpomněl! V sobotu jsem si hrál na dědu. Řádně opilého (zme trampy, ne?!), ale dědu.
„To nebylo na hřišti, ale na návsi. Luka fest se to jmenovalo,“ dodal jsem vítězoslavně po chvíli.
„No já, že se do půlnoci nedalo spát.“ odvětila máti a otevřela rum.
„Dáš si?“
„No tak, když už jsme ti trampové…“
Přírody, lesa, to my máme plné huby. Taky jsme proti cizákům a hulvátům. A zvířátka máme rádi. Ta si ten kravál také jistě užila.
Jinak ale přiznávám, že kdyby to bylo jenom trochu možné, šel bych tam taky. Choval bych se jako pitomec a řval jako zvíře. Možná v tom to je. Většina zvířat nevydává ani hlásku. A ty, co vydávají, s tím výrazně šetří. Jediná skutečně hlučná zvířata jsme my, lidé. Mnoho z těch hluků považujeme za znak naší vyspělosti a kulturnosti. Čím větší kravál, tím větší civilizace.
My vůbec přemýšlíme poněkud zvláštně. Když někdo bije psa, je to tyran. A živočichům z oceánu říkáme mořské plody. Jako kdyby to byly jablka, nebo mrkve. Přitom možná žijí krásné a naplněné životy. I když potichu. Snad by to chtělo trochu víc přemýšlet, možná by stačilo trochu ubrat na hlasitosti. Radost z Louckého fesťáčku nebude menší a zážitek méně hodnotný. Každý nemusí přece vědět, že se zrovna veselíme.
Díky Anny