se narodil začátkem prázdnin roku 1926. Jeho otec byl povolání pekař a pocházel z Orlických hor, konkrétně z Kunvaldu, byl z mnoha dětí a již od útlého dětství se musel hodně ohánět. Během první světové války prošel jako součást proviantního zabezpečení mnoha zeměmi Rakouska Uherska až k řece Pijavě a zase zpátky, takže jako mladý kluk poznal kus světa, ale bohužel válečného. Po válce šel za prací do Prahy, kde se oženil s babičkou Karolinou Urbanovou, vyučenou švadlenou a tady se jim, na pomezí Žižkova a Vinohrad v Lucemburské ulici, blízko Flóry, narodil syn Vladimír. Obecnou školu absolvoval v Lupáčově ulici a odtud pramení kamarádství s Mílou Špitálským-Špíťou, tátou Romana a Míly. Potkávali se pak celý život, jednak při sportu v Praze a pak na osadě. Ale zásadní bylo jeho seznámení se s Vráťou Doleželem, starším vyženěným synem Pepíka Beránka, se kterým se potkali na dvouleté obchodní škole. Později, na Obchodní akademii v Karlíně, se seznámil s Maru, svojí budoucí celoživotní partnerkou a naší mámou a taky to bylo přes sport. Trénoval basketbalové družstvo mladších spolužaček a přeskočila jiskra. Ale abychom neodbíhali od základního tématu, kterým je Osada. Když se Vláďa v roce 1952 vrátil z vojny vzal ho Vráťa na Medník za tátou Pepíkem, tehdy již šerifem Osady Údolí zlatého potoka a ten mu otevřel do té doby neznámý svět trampingu a osadničení. Vztah k přírodě a ke kamarádství získal už v dětství jako vodní skaut a Osada tak byla pro něj logickým pokračováním. Už v dubnu 1953 zakoupil malý srub od pana Kabeláče za 26 tisíc korun, jen nedlouho před měnovou reformou, asi měl jako správný ekonom navzdory oficiálním tvrzením vrcholných vládních představitelů té doby nějaké vnitřní tušení. Bratru Vládíkovi byli již dva roky, a tak mladá rodinka zahájila etapu chataření na Zlatém potoce, aniž by tenkrát tušila, že to vydrží bezmála 50 let. Na Medník se jezdilo vlakem, taženým parní lokomotivou z Vršovického nádraží, kam seběhli z Vinohrad z Moravské ulice za 20 minut podél parku Grébovka. Cestou minuli Sámovu ulici, kde bydlel Pepík Beránek s Vráťou a Pavlem, už sami, neboť manželka mu brzy po narození Pavla zemřela. Ovšem horší byla nedělní cesta zpátky do kopce, ale to už byly tlumoky prázdné a Vládík zmožený z výletu spal v plátěném dvoukoláčku.
Málokdo dnes už ví, že Posázavskou železniční dráhu, tak zvaný Posázavský pacifik stavěli na sklonku 19. století, tedy za Rakouska – Uherska, převážně italští dělníci, a to včetně několika tunelů a Žampašského žulového viaduktu, klenoucího se nad Kocourkovskou roklí ve výšce téměř 42 metrů. Je tak nejvyšším železničním kamenným mostem v ČR. Obdiv si zaslouží i několik kamenem na sucho vyskládaných svahových stěn, které se od pravobřežní sázavské navigace tyčí desítky metrů až do výšky železničního náspu a které přečkaly bez zásadních oprav až do dnešních časů. Slavnostní zahájení provozu posázavské železnice proběhlo 1. května 1900. Za dalších padesát let bylo v Lukách pod Medníkem postaveno nádraží se třemi kolejemi a odtud byl pomocí visuté nákladní lanovky dopravován stavební materiál pro stavbu Slapské přehrady na Vltavě.
Osada žila hlavně sportem, hrál se fotbal, volejbal, nohejbal a tzv. péřák, jak tenkrát říkali badmintonu. Někdy v polovině šedesátých let se moje máma domluvila s Jirkou Kuklou, že by mohli navázat na svoji studentskou tenisovou aktivitu na Albertově a zahrát si tenis i na osadě. Za přispění Jardy Zenkla a dalších nadšených osadníků prodloužily a rozšířily horní „červený“ kurt z volejbalového na tenisový, a tak započala dodnes trvající éra tohoto sportovního klání. Tehdy také vznikl a několik dalších let úspěšně fungoval hráčský žebříček, extra pro muže i ženy s přesnými pravidly a v osadce na verandě visela nástěnka s jmenovkami a měnícím se pořadím hráčů.
Oba rodiče byli velmi společenští, tak není divu, že velmi dobře vycházeli jak s osadníky generace „otců zakladatelů“, tak se svými vrstevníky, zejména soustředěnými kolem legendární chaty Kopa, jakož i se všemi ostatními ze širého okolí. Táta se postupně stával pravou rukou Pepíka Beránka, byl takovým „tajemníkem“ šerifa, a to hlavně v zařizování agendy běhu osady a vyjednávání akcí všeho druhu. Oficiálně se stal jednatelem osady v roce 1967, kdy tuto funkci převzal od Tondy Kadeřábka, který ji vykonával od roku 1965 po smrti Miroslava Zástěry. Zároveň mnohokrát působil i jako usmiřovač, pokud to někdy mezi některými osadníky poněkud zajiskřilo.
Kapitolou samo o sobě bylo tátovo zaměstnání. Jeho druhou pracovní štací, kde ale strávil většinu svého profesního života byl Ústřední ústav geologický na Malostranském náměstí, předchůdce dnešní České geologické služby. Působil zde jako ekonom a postupně se vypracoval na šéfa ekonomického oddělení ústavu, odkud odešel v 65 letech do penze. Celou tu dobu působil jako vedoucí sportovního oddílu, který tehdy fungoval pod odbory. Svépomocí zrekonstruovali rekreační chatu na Božím daru v Krušných horách a později další v Rohanově v Pošumaví. Zde kromě obvyklé rekreace zaměstnanců celá léta pod otcovým vedením probíhaly o pololetních a později jarních prázdninách dětské lyžařské kurzy a o letních prázdninách tábory pro ratolesti zaměstnanců Ústavu. Na zimní kurzy vzal párkrát jako instruktory i Vráťu Doležala a Česlava Jaroše i s dětmi, a tak kromě ostatních dětí jsem se učil lyžovat společně s Ivanou a Česlavem juniorem. Ještě předtím však několikrát vedl jako hlavní vedoucí letní tábor na řece Želivce u Zahrádek, kde se mnou byl zase Michal Kuchař z chaty U Vlčáka. Jednalo se o stany s podsadami na louce nad lesem, pod kterým proudila stříbropěnná řeka Želivka. V sousedství stál o něco menší tábor Divadla Karlín, se kterým byla čilá sportovní a tábornická družba. Šéfoval mu Milota Holcman, operetní pěvec a prima chlap a s naším tátou si okamžitě padli do oka. Na Želivce se zrodil i tzv. Dětský den, ke konci třítýdenního tábora se kromě atletické „olympiády“ konal karneval, pouť a slavnostní závěrečný táborák. Na Zlaťáku měl Dětský den premiéru v polovině 60.tých let a snad bez přestávky dožil až do dnešních časů. Naposledy jsme si tábor na Želivce užívali v roce 1966, pak začaly přípravy k výstavbě přehradní hráze a posléze k zatopení širokého území dnešní vodárenskou nádrží Švihov.
V „geologičáku“, jak se ÚÚG obecně říkalo, vládla po celou dobu tátova působení neobyčejně dobrá atmosféra. Bylo to dáno určitou „partajnickou“ benevolencí, režim nechával tento obor do určité míry tzv. na pokoji a díky tomu se zaměstnanci mohli plně věnovat své odborné práci a moc neřešit socialistické buzerace. Pracoval zde například Bedřich Moldan, polistopadový zakladatel ministerstva životního prostředí, Zdeněk Kukal, světově známý oceánolog a zakladatel jedné z prvních soukromých cestovních kanceláří Geotur, s nabídkou zájezdů s tzv. Kololodí, tj. kombinace plavby a cyklistiky na Jadranu. Světově uznávaný hydrogeochemik a pedagog Tomáš Pačes, bratr bývalého předsedy Akademie věd Václava Pačesa, nám známý Vlasta Myslil, hydrogeolog a vodohospodář rovněž s mezinárodními zkušenostmi a celá řada dalších uznávaných specialistů. Ovšem pro všechny nejoblíbenějším kolegou byl Jirka Kovář z rozmnožovny. Koule, což byla jeho všemi přirozeně používaná přezdívka byl vskutku boží člověk, neskutečný srandista, přitom laskavý a přívětivý, stále ochoten každému pomoci, a hlavně všesměrně pracovitý. Na Medníku byl několikrát, hodně pomáhal Vlastovi při přestavbě jeho chaty Vlčák.
Geologický ústav měl dlouhodobě vybudovanou profesní spolupráci s oborově podobnými institucemi ve francouzském Orleánu a taky v Hamburku. S oběma těmito podniky fungovalo spojenectví i po stránce sportovně společenské, a tak i za tuhého socialismu se pravidelně konala sportovní klání ve fotbale, volejbale, tenisu a dalších sportech tu v Praze, tu v Orleánu a příště v Hamburku a ze strany Geologičáku vždy pod taktovkou táty. V rámci Československa se každou zimu pořádala „Střetnutí geologů na lyžích“, což byly týdenní závody ve sjezdových disciplínách, v jejichž organizaci se pravidelně střídaly tehdejší geologické podniky z Čech a ze Slovenska. Sportovní oddíl ÚÚG patřil vždy k aktivním účastníkům i organizátorům. Táta zprvu závodil, ale s přibývajícím věkem už jen organizoval. O všeobecné oblibě v podniku svědčila jeho dlouholetá přezdívka „préza“. K oslavě jeho šedesátin mu spolupracovníci několik měsíců předem připravovali a nacvičovali souvislé pásmo písní, scének a autorských výstupů, ve kterých se střídalo několik pěveckých sborů a řada sólistů či dvojic v rozličných kostýmech. Představení bylo inscenováno během plavby motorové lodi Visla po pražské Vltavě a protáhlo se k radosti všech zúčastněných až do pozdní noci.
Co já pamatuji měl táta kancelář v posledním patře propojených paláců Šternberských a Smiřických v čele Malostranského náměstí, kde v současnosti jsou sněmovní poslanecké kanceláře. Tehdy byly oba domy dosti zdevastované, nicméně ze zdí dýchaly dějiny a z oken pod střechou byl nádherný výhled nejen na celé náměstí, ale i na většinu Malé Strany. Úhlopříčně přes náměstí, kde začíná Mostecké ulice je kopulovitá věžička, v níž bylo možno občas spatřit režiséra Zdeňka Podskalského, který zde tehdy měl svůj ateliér. Na oběd a na pivko chodili každý den do jiné malostranské hospody, z mého pohledu prostě idyla.
Když naši v roce 1964 zakoupili starší Škodu Octavii začala nová éra chataření. Bylo-li ne zcela příznivé počasí a rodině se na chatu příliš nechtělo otec prohlásil, že je to počasí akorát „na práci a na sport“ a už se jelo. Z Vinohrad přes nuselské údolí, kde se postupně začaly zvedat pilíře budoucího Nuselského mostu, na Pankrác a přes Budějárnu na benešovskou silnici, kde okolní souvislá zástavba tehdy končila Thomayerovou nemocnicí, až do Jesenice, tam doprava do polí, později kolem cihelny až do Jílového a bránou směrem do Luk pod Medníkem. Nahoře v zatáčce byla ještě v provozu šachta s těžní věží a někdy bylo vidět, jak se kola otáčejí a zlatonosná ruda putuje k povrchu zemskému. Octávku jsme parkovali v zatáčce pod Vlčákem, nejdřív tam byla osamocená, postupem času přibývala další auta. Odtud se už s nákladem pochodovalo pěšky pěšinou nad potokem. Bylo to v době, kdy naši zakoupili montovanou chatu ze slovenského závodu Drevona Turany, kterou si máma vyhlédla na brněnském veletrhu, kam každoročně služebně jezdila. Dřevěné panely a ostatní díly rozložené chaty dorazily ze Slovenska na nádraží do Luk, odtud se traktor s valníkem tři krát otočil a složené dřevo snášeli kamarádi osadníci z horní cesty k nově připravenému místu. V létě předtím byl totiž původní černý srub rozmontován a postupně spálen, svah náležitě odkopán a na nové betonové základy za jeden den slovenský montér s partou osadníků smontoval hrubou stavbu patrové chaty. Během podzimu a následujícího roku byla chata zhruba dodělána. Hodně se o to zasloužil nezdolný Pepík Beránek, ale i Jarda Opava, manželé Kolkovi a další osadníci. Komín například vyzdil vyučený zedník, ale v té době už stavební inženýr Vašek Kuchař, který si vzal Evu Hatlákovou, jejíž děda, pan Mareš stavěl chatu Vlčák a jejíž rodiče Marie a Berta (Norbert) byli velcí přátelé našich. Vašek s Evou a dětmi, již dříve zmíněným Michalem a mladší Klárkou odjeli na podzim 1968 do kanadského Toronta, kde Vašek postupem času založil prosperující stavebně-projekční kancelář a realizoval řadu zakázek přímo od torontského magistrátu. Později rovněž úspěšně působil jako developer. Navštívili jsme je s mojí budoucí manželkou Zuzanou v létě 1988 při naší cestě napříč Kanadou, kdy nás vzali na jejich kanadskou chatu na samém břehu Huronského jezera a vůbec se o nás dobře postarali. Poté co Marie Hatláková zemřela, Berta prodal Vlčáka Vlastovi a Hance Myslilovým a na stará kolena odjel za mladými do Toronta. Ale každé léto se vracel na pár týdnů do milované Prahy a Vlasta ho vždy vzal na týden do zrekonstruované a už o patro vyšší chaty, z čehož byl opravdu blažený. Vždy když přijel, tak přivezl horu drobných kanadských dárečků: čepice, totemy, obrázky s indiány apod. Jednou přivezl tátovi knížku, kterou dostal s věnováním od Adiny Mandlové. Vydalo ji nakladatelství manželů Škvoreckých, nese název „Dneska už se tomu směji“ a je to její autobiografie. Doporučuji všem si jí přečíst.
Do původní Myslilovic chaty se přestěhovali Láďa a Vlastička Bohatovi i s dcerou Evou, kteří předtím správcovali v osádce a obývali malý pokojík hned za vstupními dveřmi. Láďa Bohata byl součástí party kolem chaty Kopa, kterou reprezentovali zejména Jirka Kukla, Česlav Jaroš a Vilda Brož (o něm pojednává samostatný článek na webu). Láďa potom nějakou dobu na Medník nejezdil, aby se později vrátil, tentokráte přímo do osadky. Tato parta byla též základem sportovní skupiny volejbalistů, baskeťáků a fotbálkářů, kteří se pravidelně scházeli každou středu, a to až do pozdního věku v sokolovně T.J. Slavoj Vyšehrad a poté v nedaleké restauraci U Karla. Mnohaletou tradici měla i každoroční Mikulášská, kterou tito sportovní aktéři pořádali v zasedačce Sokola pro své drahé polovičky, jako vděk za celoroční středeční uvolňování z rodinných povinností.
Za zmínku určitě stojí období elektrifikace osady v sedmdesátých letech. Myslím, že s nápadem přišel tehdejší předseda (slovo šerif nebylo tehdy možno oficiálně užívat) Osady na Dolích Vladimír Manyo. S tátou prošlapali zejména administrativní část akce, s Pepíkem Beránkem a ostatními osadníky poté vlastní realizaci. Páteřní přívod vykopal traktor s bagrovací lžící, ale jednotlivé přípojky kopali osadníci ručně. Osada sice ztratila kus původní romantiky, ale pokrok se dá těžko zastavit a dnešní generaci už to přijde samozřejmé, stejně jako voda tekoucí z kohoutků a hadic. V této souvislosti připomeňme, že první vodovodní potrubí bylo přivedeno na hřiště v období dostavby osadní chaty v roce 1966. Do té doby se hřiště kropila konví s vodou z potoka a pitná voda se donášela ze studánky od Hájků.
Léta plynula a osada vzkvétala, generace otců zakladatelů pomalu odcházela do věčných lovišť a postupně dorůstali další následovníci. Po smrti Pepy Beránka v roce 1983 se stal šerifem jeho syn Pavel. Ten ale posléze přestal osadu pravidelně navštěvovat a šerifování převzal táta. Nedělalo mu to sebemenší problém, osada byla jeho život a kolem sebe měl velkou řadu kamarádů, ochotných vždy pomoci. Letos to bylo již 21 let, co nás táta po několikaměsíční těžké nemoci navždy opustil. Jistě shůry s potěšením sleduje, jak si jeho milá osada stále dobře vede.
–Martin Keprta
Vladimír se svými vnuky
Vladimír na hřišti
Vladimír s Vráťou Doležalem
Dětský den
Vladimír v osadní chatě, za ním Vendy Vlček a Vlasta Myslil