Emerich Rath
Není třeba nějak zvlášť představovat Emericha Ratha, zvláště po natočení filmu Poslední závod dnes již každý ví, že to byl právě on, kdo se pokusil zachránit Hanče a Vrbatu. Pojďme přece jen prolétnout jeho košatý životní příběh: závodně se věnoval lyžování, plavání, atletice, boxu, fotbalu, pozemnímu i lednímu hokeji, kanoistice, ragby, rychlobruslení, veslování a zápasu. Ve všem byl úspěšný, známý po celé Evropě.
Za císaře pána bojoval coby armádní lyžařský instruktor v Alpách, po válce zůstal v Bolzanu, kde pěstoval lyžování, horolezectví, jízdu na bobech a vodáctví. Odtud jel v kajaku po řekách Adiže a Pád do Benátek. Po další dlouhé plavbě na vlnách Tibery ho v římském cíli nadšeně vítaly davy diváků.
Do Prahy se vrátil roku 1923 a v obchodním domě U Rotta začal pracovat v nově otevřeném oddělení sportovního zboží. Po několika letech se osamostatnil a otevřel si vlastní obchod v pasáži mezi Ovocným trhem a ulicí Na Příkopě. Lyže, hole, vosky, hokejky, míče, tenisové rakety, pádla, brusle, ale i vybavení pro trampy – to vše tu bylo k mání.
Sportovat samozřejmě nepřestal. Před olympiádou 1924 ušel 360 km podél břehů Seiny, na kajaku podnikl čtyřiadvacetihodinovou jízdu po Dunaji z Pasova do Vídně. Několikrát se stal kajakářským mistrem Československa.
Od kajaku měl blízko k trampingu. Pořídil si srub v sázavské osadě Ajax, kde s oblibou chodil v indiánském obleku s čelenkou či jako kovboj ve stetsonu.
Kamarádi z osady ho přezdívali Šedý vlk. Během okupace vybudoval v Lukách pod Medníkem malý sportovní areál, tzv. Rathův ranč.
„Sport je poctivá práce v hávu radostném,“ říkával při trampských soutěžích.
Za druhé světové války ukrýval spolu se svou manželkou Fanynkou ve skladě obchodu kamaráda židovského původu Borise Efenberga.
Po únoru 1948 se Rathův obchod stal komunistickému režimu trnem v oku. Vždyť za výlohou kromě sportovních potřeb nabízel potřeby pro trampy a skauty a vystavoval indiánské čelenky, americkou vlajku či obrázky Pepka námořníka. Komunisté obchod zabavili a jeho majitele poslali na rok do vězení.
Po propuštění Emericha citelně zasáhlo úmrtí jeho milované ženy. Bývalý živnostník dostal důchod necelých čtyři sta korun, a proto si na obživu přivydělával jako přidavač či metař pražských ulic a když bylo nejhůře, odprodával svou sbírku indiánských předmětů do Náprstkova muzea. Na svůj úděl však nikdy nežehral, neztrácel optimismus.
Rok před olympijskými hrami 1960 v Římě přišel s úžasným plánem: „Naložím stan a spacák, na kole pojedu na olympiádu, cestou zpátky budu o hrách přednášet ve Švýcarsku, Německu, Rakousku i u nás. Mluvím německy, anglicky, italsky, francouzsky, polsky, rusky,“ líčil své plány kdekomu na potkání.
Nicméně od úřadů nedostal povolení. Místo toho byl poslán do domova důchodců. Život mezi důchodci, to nebylo jeho gusto. Odešel za bratrancem do Broumova, ale záhy se nepohodli a jeho byt opustil. V létě spal, kde se dalo, třeba i na lavičkách v parku, umýval se v kašně na broumovském náměstí. Stal se „socialistickým bezdomovcem“. Příslušníci SNB ho zadrželi a předali do domova důchodců v blízkém městečku Starkov. Zde Emerichu Rathovi do přijímacího protokolu zapsali: hotovost – žádná, závěť – nic nemá, odpadá, záliby – chce sportovat a pracovat.
Žil zde jen pár měsíců. Skonal 21. prosince 1962 v devětasedmdesáti letech.
Pushball
Historie této hry sahá do dávných dob. Podobnou hru prý hrávali Aztékové a Mayové s kamenným míčem. Je známo, že 400 let před Kristem se hrávala obdobná hra ve starověkém Římě.
Moderní pusball byl vynalezen M. G. Cranem v roce 1894 a další rok byl přijat na Harvardu, ale neměl velký úspěch. Až ve 20. století se tato hra stala velmi oblíbenou mezi americkými studenty. Poté se stal součástí fyzické přípravy vojáků, policistů a hasičů.
Pushball se hraje s míčem o průměru 183 centimetrů, vážícím okolo 22 kilogramů. Hřiště má rozměry 122 × 45 metrů, na obou stranách je zpravidla jedenáct hráčů. Branka má podobně jako v ragby tvar písmene H, zásah do spodní poloviny je oceněn pěti body a do horní částí osmi body, za dotlačení míče za brankovou čáru mimo branku si tým připíše dva body.
Výmluvně hru popisuje článek otištěný v časopise Ilustrovaný svět, ročník 1903:
Američanům už nestačí ani u nás tak stále moderní a nejmodernější football — průměr míče nějakých 40 cm. je více netěší. Počínají zaváděti hru novou, »pushball«, jež má sice tatáž pravidla jako football, ale obrovská koule má průměru na 2 m. i více. Není to již tedy »kopaná«, ale pouze »strkaná«: podle velikosti koule dopadá to, ovšem i s tíží, a tak se může přihoditi ještě více neštěstí pohmožděním a přimáčknutím — — ale to právě Američany baví a láká!
A proč o tom vlastně píšeme na osadních stránkách?
Na to dává odpověď Kniha schůzí OÚZP.
Čtení Knihy schůzí OÚZP je totiž zábavné a inspirativní. Když si odmyslíme neustálé dohledávání zapůjčených štulpen, je zdrojem mnohých nových poznatků.
Zápis ze dne 24.6.1937 nám prozrazuje, že osadní schůzi navštívil Emerich Rath se zajímavou nabídkou.
… schůze se zůčastnil Emerich Rath, který v úvodu si vzal slovo a nabídl k pořádání osadě v jeho režii (pořádání) novou hru, zv. Pusbal, kterýžto sport chce v republice zavésti. Výlohy by osadě nevzešli žádné, naopak získala by osada na popularitě, neb prvý zápas má být filmován a promítán v kinu, mimo reklamy ve sportovních listech… (doslovný přepis zápisu schůze 24. 6. 1937)
A tato hra, věřte nebo nevěřte, se skutečně sehrála na fotbalovém hřišti OÚZP! O tom hovoří další zápis:
…turnaj velemíčem nehrán, treninkové zápasy přátelské sehrálo pouze naše 1a a 1b mužstvo s osadou S.O.Ú.S. Turnaj ve větším měřítku bude sehrán na podzim.
…kamarád Rath daroval… rovněž Kanadské obrázky, které rozdělí mezi sebou hráči, kteří se zůčastnili hry s velmíčem… (doslovný přepis zápisu schůze 8. 7. 1937)
Šlo tedy jen o přátelský trénink, o uskutečnění plánovaného turnaje už Kniha schůzí nemluví, patrně k němu nikdy nedošlo. Jisté je ale, že se osada s Rathem skamarádila a mnohé chaty na osadě zdobí kanadské obrázky.
Sníme o tom, jaké by to bylo, kdyby vyplavala na světlo Boží nějaká zažloutlá fotografie,
zachycující kamarády, přetlačující se na osadním hřišti o velmíč.
Cyrill a Kamila Marounkovi
Dobová reklama Domu služby sportu Emericha Ratha (převzato z internetu)
Emerich Rath v indiánském kostýmu při návštěvě Boba Hurikána (převzato z internetu)
Emerich Rath v kovbojském obleku na svém srubu na osadě Ajax (převzato z internetu)
Rathův ranč v Lukách pod Medníkem (převzato z internetu)
Pamětní deska vztyčená loni na bývalém Rathově ranči v Lukách pod Medníkem
Obchod Emericha Ratha v Praze Na Příkopech 23 (převzato z internetu)
Pushball – ilustrační foto (převzato z internetu)
Pushballový míč – ilustrační foto (převzato z internetu)
Zápisy v knize schůzí OÚZP
Epilog?
Aniž bych chtěl sebeméně ubrat na síle článku, který jsem právě doručil na stránky, přestože smekám před oběma autory, protože se za celá dlouhá léta na osadě nenašel nikdo, kdo by se seriózně podíval na naší společnou historii a rozhodně jsem na míle dalek toho, abych něco kritizoval, Emerich Rath je pro mě tak „posvátný“ téma, že jsem se utrhl k malému doslovu.
Přestože se moderní společnost pokusila maličko smazat bolševickou hanbu a vinu, jsou osudy Emericha Ratha tak neskutečné, že to nejde udělat ani pěti celovečerními filmy, natož jedním. Byl to všestranný sportovec, ať už připomenu jeho vojenské dálkové pochody se zátěží, kde suverénně a opakovaně vítězil, běžecké závody, hokej, fotbal, německý mistrovský titul v boxu, skálolezecký prvovýstup v Šárce … a vedle toho kovboj a indián. Propagátor chození na boso, vegetarián, kulturista (známý zase hlavně v Německu). Člověk, který se nepodělal, když přišli Náckové, ani když přišli bolševici. A k tomu všemu jezdil na Medník!
Trvalo mi dlouho, než jsem přišel na to, proč táta_ z mýho pohledu v čase zpět vlastně pokaždý, když jsme šli z nebo na nádraží_ říkal: „Tady měl ranč Emerich Rath.“ Říkal to s úctou a pýchou. No, a abych pravdu řekl, když jdu dneska kolem jeho ranče, vždycky si vzpomenu a dělám to se stejnou úctou a pýchou, jako to dělával muj tatík. Cyrille a Kamilo, díky za to, že jste Šedýho vlka připomenuli a díky za Vaši badatelskou práci.
HF