„Našemu otci,“ říká mi bratr do telefonu, „bylo by tenhle měsíc sto let.“
Sto let…
Co na to říct?
Lze sto let shrnout do několika vět?
A lidskej život do jedný?
A jak jdu po pláži, odtušim to jediný, co v mý sluncem vypálený, cikádama vycvrkaný, vlnama Jadranu vymletý hlavě vytane: „To, tyve, nejspíš znamená, že jsme asi už starý.“
Sto let – malá věčnost. Narodíš se do jinýho světa, než ve kterym umřeš. Co všechno dalo se za sto let prožít? Kdo měl trochu kliku, stihnul starýho Procházku – a k Jadranu tak mohl jezdit, aniž překročil hranice svýho státu – i nejslavnějšího disidenta jednomyslně zvolenýho komunistickým parlamentem do funkce prezidenta. Nebo pověstnej jeden pár bot pro pět dětí i mobilní telefon pro každý z nich.
Se starym Procházkou se ovšem náš otec o čtyři roky minul. Dožil se ale v devadesátkách rozstřílenejch fasád Sarajeva a vidim jako dneska, že měl tehdy v očích slzy. Nemohl pochopit, že se z civilizovanejch lidí, o kterejch si myslel, že jsou mu blízký, stali přes noc hrdlořezové vraždící svý sousedy. Ostatně nejde to pochopit ani teď, kdy se stejná hrůza odehrává na jinym místě téže Evropy. Pochopit to nejde, lze to snad právě jen vybrečet.
Konce tý války se otec nedožil. Puklo mu z ní srdce. Nikoli ovšem na sarajevskejch barikádách, ale v krčský nemocnici. Bral to příliš osobně. Celej život citlivej, nemohl jinak. To samozřejmě přehánim, jeho srdce bylo ve skutečnosti značně utahaný životem v reálnym socialismu, kterej měl zas svoje běsy, a ovšem mojí, tehdy právě skončenou pubertou.
Po konci jiný války odehrávající se na území starý dobrý Evropy, tý předchozí, druhý světový, otec totiž pracovně strávil několik let právě v Sarajevu coby čerstvě vystudovanej architekt. Projektovali tamní nádraží. A mimo to prej učili místní kluky hrát basket. To praví mou chatrnou pamětí pokroucená rodinná legenda. (Jako Jugoši bejvali o třicet let později, v osmdesátkách, v basketu superliga, matně si vzpomínám. Že by v počátcích toho byl můj otec, kterej basket hrával pod Vyšehradem a na Medníku? Přehnaný.) A tatáž legenda i vlastní zkušenost dále praví (a trochu tim odbočuje), že když je mladému muži pod třicet, snadno vzplane, takže v tom příběhu tehdy hrála roli nějaká, dneska už jistě taky mrtvá „muslimanka“. A nechybělo mnoho, byl by se s ní oženil, kdyby mu to ovšem nerozmluvil nějakej místní, jistě pohádkově moudrej stařec. Takže otec nakonec sbalil kufry a s novou, možná první zásadní dírou v tom jeho později puklym srdci odjel zpět do středu Evropy, vstříc nastupující hrůzovládě bolševiků. Z toho plyne, že já nejsem synem „muslimanky“, narodil jsem se v Praze, kde se emoce, natož ty krvelačný, nikdy moc nepěstovaly. Leda tak teoreticky, u stolu s pivem. Ačkoli i tady měla druhá světová i bolševickej teror svý oběti. A nebylo jich právě málo.
Ale co vím, později se otec do tehdejší Jugoslávie v rámci svých – protože do komunistický partaje nikdy nevlez – dost chudých socialistických možností rád vracel. Tedy snažil se o to, ale ve skutečnosti se tam vrátit nikdy nemohl, protože „jeho Sarajevo“ byl fenomén času, nikoli místa, jak se mylně domníval. A do času se vrátit nejde, nejde se vrátit do uplynuvší „Prima sezóny“, lze toliko navštívit její omšelý kulisy zvaný Kostelec. To vám potvrdí každej blouznivej Smiřickej.
Život uběh a pak najednou devadesátky – po duchamornym socialismu nejistota ranýho kapitalismu, a hlavně ten krvavej nesmysl na Balkáně. Takže ano, i skvělý devadesátky byly válečný léta. Tim spíš, že se zabíjelo v místech, který spousta Čechů tak či onak znala.
Pro mě, jalovýho blbečka prožívajícího právě „svou Prima sezónu“ v bezpečný Praze, byla válka v Jugoslávii popkulturní fenomén zprostředkovanej The Passengers s Pavarottim a jejich „Miss Sarajevo“. Nemůžu zapomenout na ty nohatý (vim, táto, nohy jsou nejdůležitější) slovanský krasavice v plavkách na pódiu, závratně vysoký podpatky a květáky na hlavách, mokrý oči, všechny s obrovskym transparentem „Don’t let them kill us“. Kolik jim dneska je, pokud přežily? A do toho vypasenej Luciano s kapesníčkem v pravici: „L’amore giungerà, L’amoooooooooooooooooore,“ protahovaný donekonečna. A taky ovšem zásadní Špačkův film Mladí muži poznávají svět. Šílený – myslel jsem chvíli, že je to fikce. Jenže zkušenost je vždycky nepřenosná a o tuhle zkušenost navíc nikdo nestojí. A ještě vzácný CD s pokoutně nahraným živákem U2 ze Sarajeva – prvním tamním koncertem globálního formátu po těch lidskejch jatkách –, megalomanova parta na vrcholu tvůrčích sil, a co čert nechtěl: „My voice has gone, but your voices are strong…“ Devadesátky – guláš vjemů. Je mi přes dvacet a kromě holek mám hovno starosti, cestuju, chodim po (těch bezpečnejch) plážích Evropy, na nichž polovina holek všeho věku nahoře bez (co jinýho mohlo mě v tom věku kromě toho a rock´n´rollu zajímat?), a o pár set kilometrů dál stejně starý i mladší kluci fasujou pušky nebo odkrývaj masový hroby se svýma rodičema, sestrama… a ostřelovači, vyhořelý, rozstřílený tramvaje, který znám z pražskejch ulic, nášlapný miny, každodenní šílenej běh pro kus jídla mezi hlavněma ostřelovačů, urvaný končetiny, teror, pláč, to všechno, ten guláš, Srebrenica…
Nakonec se to koncem devadesátek nějak urovnalo. Ne dobře, protože politický věci nikdy nemaj dobrý řešení, ale jen asi nejlíp, jak to bylo v danou chvíli možný. Žilo se. Lidi chtěj žít, ne umírat. Z jednoho státu je jich dneska sedm, pokud dobře počítám. A Sarajevo je v úplně jiný zemi, než jsem já teď na březích Jadranu. Krvavej pes Tito by se divil. A možná právě vůbec.
Ale ty otcovy pocity tady na kamenitých plážích možná – spíš ale mylně – nacházím. Miloval nahotu a pohrdal uniformama. Lze z toho něco usuzovat? Nejspíš nic. A možná všechno. Nahej se narodíš, nahej se koupeš v moři i v Sázavě… V osobní nahotě nejspíš otec spatřoval osobní svobodu, již pěstoval na chatě „na Zlaťáku“. Kde taky jinde tehdy, vždyť proto si ji postavil právě tam a právě takhle – stranou všech. Nejspíš v tom roce 1956 tušil, že po většinu života, kterej má ještě před sebou, jinde než na chatě, kterou si sám postaví, tu svobodu nezažije. Později jednou za rok na nudistický pláži socialistickýho ráje NDR. Zřídka v milovaný Jugoslávii někde stranou lidí, za skálou… Nahotou tedy nejspíš čelil hrůzám světa.
Co lze v tomhle smyslu spatřovat v neosobních uniformách, je nabíledni.
Pro mě tak Chorvatsko není moře, ostrovy, jachty a bary. Pro mě Chorvatsko symbolizujou ty rozestavěný a nikdy nedodělaný, navždy opuštěný vily z konce osmdesátek a velmi raných devadesátek. Jsou jich jistě tisíce, možná násobně víc po celý zemi – vprostřed kamenitých polí, na okrajích i vprostřed vesnic, znak tehdejší konjunktury, dnes opuštěný, strašidelný, příroda si je zvolna rok za rokem bere zpět. Ty vily stavěli lidi pro svý rodiny a pak najednou museli jít do války nechat se zastřelit. Lidi jako já, jako my. Rozstřílený fasády lze konec konců v chorvatskejch městech taky vidět dodnes…
Takže ano, i skvělý devadesátky s holkama nahoře bez a nadějí na lepší svět po „konci dějin“ byly válečný léta. Devadesátky… vracej se jak sen, kterej jsme zapomněli. Otevřu noviny a tam pobodanej spisovatel Salman Rushdie, z něhož se právě v devadesátkách stal symbol svobody slova, jelikož nad nim nějakej pošahanej ajatolláh právě na samym prahu těch devadesátek vyhlásil fatvu, čímž ho teoreticky odsoudil k smrti. O třicet let později Rushdieho lezoucího na podium přednášet prakticky pobodá magor nožem. Devadesátky… školákovo špatný svědomí z rozepsanýho, ale nedodělanýho domácího úkolu.
Doufali jsme v jejich svobodnym duchu setrvat až do konce svých dnů, ale ztratili jsme se v chaosu, kterej se paradoxně právě tehdy rodil. Mysleli jsme si, že tuhle hrůzu už nezažijeme. A kdo to předvídal, byl za blázna nebo válečnýho štváče. Vždyť proč válka? Na co? Máme blahobyt a zaprášený ideály minulejch století už nikoho nezajímaj, nikdo se nechce bát o životy svých bližních, vidět je umírat na ulici ranou ostřelovače. Jenže je to tady zas a pár set kilometrů od nás. Slovanskej živel, slovanská svoloč, bůhvíčím zmrvená lidská duše, jedinec s malym pinďourem (protože za každou válkou je vždycky konkrétní člověk s malym pinďourem, nějakym svym mindrákem, defektem duše maskovanym za mylnou představu o víře, nadřazenosti rasy, národa, čehokoliv. Ostatně: „Kdo nemá mravní zásady, obvykle se zahalí do praporu. A parchanti se vždycky dovolávají čistoty své rasy,“ pravil jinej spisovatel Eco), zkrátka takovej nějakej pazgřivec, „small man with big ideas“ rozpoutá teror ničící lidský sny, naděje, životy. „Denacifikuje“ Ukrajinu.
Je to domino? Může být. Sám se dlouho divím, že ten trapnej chudák ještě ve svým krvavým tažením za vlastní velikostí neotevřel druhou frontu třeba prostřednictvím Srbska, jednoho z těch sedmi novejch států někdejší Jugoslávie. Možná na to jen nemá prachy, ačkoliv lidskýho materiálu z fanatiků a frustrovanejch idiotů měl by jistě dost.
A než tohle dopíšu, zrovna srbskej prezident se nechá slyšet, že prej zvažuje začít v sousedním Kosovu a pak „denacidikovat“ celej Balkán.
Evropo, Evropo…
Ale zpět k otci. Sto let… Chtěl jsem původně jen nějakou jednu větu, vydestilovat ze vzpomínek v sobě jeho snad odkaz…
Ale nakonec přemožen tim žhnoucim sluncem a slanou vodou Jadranu, na jehož březích dnes nenajdete nahoře bez ani jednu, což už je teda asi ten lepší svět po desítkách nejrůznějších, naštěstí jen kulturních válek, protože západního mediálního prostoru… tedy na březích Jadranu, kde dneska ve dvacátejch letech novýho století matky cpou do plavek už i dvouletý děti, čímž jim významně zkracujou vědomí svobody, mohla by ta věta nakonec –
„Dobře je člověku nahatému.“
