Na osadě máme mnoho psavců, ale jen několik skutečných spisovatelů. Hlavně próze se věnuje Jirka Pešaut, osadním básníkem je Ivan Čmelák Zounar a novinářskou obec zastupuje Jirka Jaroš. Z jeho pera pochází následující fejeton, který vyšel v příloze Práva. Krásné počteníčko.
Návrat k osadě / Otcové
Z rozmlácené okresky zahnu na polní cestu a po ní lesem dolů k potoku. Holé stromy a šedé nebe plynule přecházející v mlhu, která se válí kolem. Vytrvalý déšť, podzim jak řemen, sobota, osm hodin ráno. Magoři. A už je vidím. Postavy v chatařském oblečení, kvílení motorových pil naplňuje prostor zarůstající křovím. Návrat k osadě, pravil Dan. Trochu vtip a trochu nám na dohled konce středního věku už moc jiného nezbývá. Mohutné stromy se těžce kácejí k zemi, dva tři z nás je rozkrájejí, zbytek je rozebere jak mravenci, klády vyrovná na hromady. A leje bez ustání. Rozespalé vtipy po zřejmě těžké noci. Směju se s nima, znám ten stav. Navlhlé cigarety, turek z omláceného hrnku, piliny v prořídlých vlasech. Poznáváme se v našich otcích nakonec asi všichni. Údivem prosakuje radost, kterou hned sejme výčitka. Nedá se to přehlédnout. Chatrné dědictví zanedbané lhostejností a honěním se za bůhví čím.
Vidím v duchu tu partu, děti o tři, čtyři roky starší než já jedináček, bojácný, stydlivý. Moc jsem chtěl, ale netroufal si. Musel mě mezi ně přivést otec a stejně jsem utekl. Až o rok, dva později, brada se mi klepala – Honzo, mohl bych s váma kamrádit? Lezli jsme po skalách, stavěli hráze na potoku, z borové kůry vyřezávali loďky, dělali večerní bojovky, táboráky. Později kouřili stébla suchých kopřiv, soutěžili, kdo vydrží stát v tunelu, když jede vlak. Přitisknutí k věčně chladné kamenné stěně, křičeli jsme z plných plic, jak s troubením rachotil metr od našich nosů. Matky z chat pískaly k obědu. Tři dlouhé hvizdy byly na Honzu a Dana, bratry z vedlejší chaty, a že naši nepískali, chodíval jsem s nima. Kde budete odpoledne, kluci? Přijď zas k tunelu! Léto snad bývalo celý rok. Ještě později první pokusy s alkoholem, já nepil, bylo mi příliš málo. Ale jim taky. A tak přicházely hrozné skazky o pozvracených chatách, o bezvědomí… Nějak se to partě vymknulo. Už jsem mezi ně nechodil.
Teď všechny vrstvy úplně durch, bláto až ke kolenům, pára od úst. Je to ten návrat přece, usmívám se v duchu. Osadní hřiště, plácek na fotbal a dva kurty. Bouda s pingpongovým stolem, kamny a sbírkou totemů zašlých barev, na stěnách vlaječky spřátelených osad. Můj táta smečující přes síť na vybledlé fotografii mezi několika jinými. Někdejší pečlivý pořádek místnosti vzal dávno za své. Otcové to tu rukama vymámili ze země, jediná povolená radost v těch hrozných dobách tehdy. Jedna parta, jedna chata. Turnaje, holky, sranda v mezích možností asi. Později se rozlézali po okolních kopcích, každý už ke své chatě, první svatby, první auta. Pak emigrací prořídlá parta v počátcích normalizace začala plodit děti. A tak jsme tu. A děláme, co můžem. Míň, než jsme měli.
Ještě tu třešeň vzadu, říká Honza, ale ostatní už raději k pípě pod střechu, kde na polici je i rum. Jen ti dva bratři, k práci vždycky čelem, berou pily a jdou přes hřiště sami. Já podle zvyku za nimi, sám i v dospělosti, prázdné ruce, jen ty vzpomínky. Ke konci mě i šikanovali. Ale dávno jsem odpustil. Co už taky? Šňůra roků, kam až paměť sahá. Radost je nakonec v obyčejnosti. A tak se vracíme, přece jen. K osadě. Jdu tedy za nimi, hrdiny mého dětství. Kluci, Honzo, Dane, volám na ně z roku 1985, přijdete zas odpoledne k tunelu? Moc bych si přál.
Ale nikdo už k tunelu nepřijde. Možná jednou až jejich děti.