Milí kamarádi
Poprosil jsem Evu, zda by nám o svém dědečkovi mohla něco napsat, aby i ti, kteří Jardu nepamatují, poznali, jak skvělý to byl kamarád. Eva mi vyhověla (DĚKUJI!!) a tak se i vy dozvíte, že máme na co navazovat a na co být pořádně hrdí.
JAROSLAV KOMÁREK
Slíbila jsem, že napíšu krátkou vzpomínku na svého dědečka, který byl jedním ze zakladatelů osady Údolí Zlatého potoka. Zdálo se mi to jednoduché, ale člověk najednou zjistí, že má pouze útržky vzpomínek a nejsou už zde ti, kteří by si ještě pamatovali.
Jaroslav se narodil jako nejmladší syn Václava Komárka, redaktora Lidových novin a Eleonory 8. září roku 1905. Ačkoli za prarodiči do Všechrom nejezdili často, získal Jaroslav vřelý vztah k přírodě. Jako dítě se obdivoval práci vesnického kováře a toužil po možnosti tvořit ornamentální zábradlí a mřížoví. Vyučil se zámečníkem, pracoval s železem a snažil se, aby z jeho rukou vycházely nejenom krásné zámky a klíče, ale i nápadité kování a, nakonec, došlo i na ozdobné mříže do oken a zábradlí podle nejkrásnějších vzorů. Za války pracoval v zámečnictví pana Antonína Saxla. Po válce ho zaměstnali v pražské vodárně. Vzpomínám si, že vozil autobusem výletníky na dovolenou, jezdil se stříkačkou po Praze (jednou mě svezl!), dělal vedoucího partě kopáčů. V důchodu dlouho nevydržel, stal se údržbářem v tehdejším podniku zahraničního obchodu Investa, kde pracoval skoro do svých osmdesáti let.
Oženil se s Boženou Česákovou, narodil se jim syn Václav. Otec i syn odpočívali při sportu, byli vášnivými fanoušky Bohemky (říkali, že Vašek za ni kopal). Život v pražských ulicích jim ale nestačil. Společně s kamarády vyjížděl Jaroslav kousek za Prahu, kde hledali sportovní vyžití pro sebe i pro svoje děti uprostřed přírody. Aby mohli v Lukách trávit i dovolené, domluvili se s panem Lněničkou, postavili si na jeho pozemku malé chatky, vybudovali jednoduché hřiště na fotbal, nohejbal i volejbal. Vyrostla malá osada podél Zlatého potoka. Děda se stal členem osadního výboru spolu s kamarádem Pepou Beránkem a dalšími, o kterých píše v kronice osady. Postupně začaly vyrůstat chaty dále v lese, majitelé se přidávali ke sportovním hrám. Pamatuji se na debatu dědy, Beránka, Keprty a několika dalších v osadní „boudě“. Mluvilo se o tom, jestli postavit novou chatku pro osadní schůze blíže k vesnici. Sice nebude u Zlatého potoka, ale osadníci budou stejní, hřiště může být větší. Stará osadní se prodala panu Kruckému. Domlouvalo se jméno osady a moje maminka, manželka Václava Komárka, dostala za úkol vyšít první osadní vlajku. Když začali osadníci hledat více komfortu, podařilo se dědovi vyřídit u vodáren zavedení vodovodu. Bez jakékoli techniky kamarádi společně kopali výkopy, pokládali trubky. Byla to těžká robota, ale užili si při ní spousty legrace a upevnila dlouholetá přátelství. Ještě si my, starší, vzpomínáme, jak děda ochotně vozil náklaďákem kamarádům materiál. Kdo si myslí, že jsou naše cesty úzké, prašné a nepohodlné, měl by je vidět před padesáti lety! Jednou, navečer, již pořádně unaven, Jarda prohlásil: „Ještě jednou se otočím a pro dnešek končím.“ V tu chvíli se náklaďák otočil a skulil se ze stráně. A zas bylo co dělat.
Konec života měl dědeček spíše smutný. Syn Václav zemřel na infarkt v 52 letech. Manželka Božena odešla v 76 letech a o dědu jsem se starala já s manželem. Dědeček po několika letech utrpěl těžký úraz kyčle. Znovu prokázal svoji houževnatost a v osmdesáti letech se rozchodil. Ačkoli již nemohl vycházet, bydlel ve třetím patře bez výtahu, pravidelně cvičil. Dožil se devadesáti let, ale potom, jako by ho život bez Boženy přestal těšit, přestal jíst a 28. září 1995 umřel.