Tenhle příspěvek o kamarádovi Jirkovi Mazánkovi se mně píše velice těžce. Protože Jirku znám víc jak 50 let a prožili jsme spolu opravdu hodně. To, že neočekávaně zemřel, zarmoutil samozřejmě nejen mne, ale i spoustu dalších lidí. Řadě z nich dokázal v jejich nejhorších chvílích nezištně pomoci. Je šílenou ironií, že sám sobě pomoci nedokázal.
Jiříku, určitě jsi nebyl na takový konec připravený. A vzpomínám, když si se mnou mluvil o úmrtí, jak sis přál, aby ta Tvoje poslední chvilka byla rychlá a bezbolestná. Tak tohle se Ti bohužel splnilo. Ale mohlo to být třeba i o 10 let později.
Milý Jiříku, v Tvém nenadálém odchodu jsem ztratil svého nejlepšího kamaráda a do konce života Ti už nemohu splatit všechno to, co jsi pro mne udělal. Že jsi byl pilný a pracovitý a ve své profesi nenahraditelný, to vědí všichni, kteří vedle Tebe žili. Ale já Tě znal i z jiného pohledu, jako férového a prima kluka. A taky mně vyvstane v paměti neuvěřitelné množství srandovních historek, jak u Tebe v ordinaci, nebo u tenisu, ale i u malého i velkého fotbálku. Krutý osud si s Tebou zahrál poslední game a já věřím, že se tam nahoře ještě jednou setkáme a dáme tenis. Jirko, měl jsem štěstí, že jsem Tě někdy potkal. Budeš mi moc chybět a věř mi, měl jsem Tě rád. Dál už psát nemůžu…
Sepsal Ludvík Bobek
