Jak již předchozí listy naší „Knihy pravdy“ naznačily, plánované se stalo skutkem. Dne 26.9 s východem slunce vyráží z Osady osm statečných, aby se v Praze na Hlavním nádraží setkali se zbylými šesti a uskutečnili ve jménu OÚZP trempskou výpravu i do jiných končin než je naše Posázaví.
V 9 hodin a 59 minut již všichni, po svedené bitvě o místa s důchodci, invalidy a ostatními cestujícími, úspěšně sedí ve vlaku a rychlík č.R979 Barbora se rozjíždí směrem k Železným horám. To se má, ale bohužel brzo změnit. Ve snaze rychle zabrat volná místa k sezení, si skupina nepovšimne, že na dveřích kupé, které se podařilo ukořistit, je rezervační cedulka, na kterou se za malou chvíli odkazují přistoupivší cestující, jež se domáhají svých práv s tím, že za blokovaná místa k sezení si připlatili značnou finanční sumu navíc. Dospělá část účastníků mise si tedy opět sbírá svá trempská zavazadla, opouští vyhřátá místa k sezení a přesouvá se do uličky, kde po zbytek cesty úspěšně blokuje cestu na WC ostatním cestujícím.
Ve vlaku je jinak skvělá zábava. Dospělí plní nesmyslně malinký odpadkový košík aluminiovými obaly od svých oblíbených nápojů. Děti, které jízdu vlakem zbožňují, jelikož v zavřeném kupé je možno řičet, řvát, házet čutorou, válet se po zemi, nesčetněkrát otevřít a zavřít okno, přičemž se nikdo přes zatažený závěs nedozví kolik zábavy je ve veřejném cestovním prostředku možné prožít, se těší, až dorazíme do cílové stanice Golčův Jeníkov.
Po krátkém pěším přesunu z nádraží na náměstí se již celá skupina hrne do restaurace, aby ve svém počtu 14 osob včetně objemné bagáže, tuto provozovnu paralyzovala hlukem, vřískotem, šoupáním židlí, shozeným věšákem, omylem rozlitou polévkou, po zemi rozšlapanými řízky, neustálým zvoněním způsobeným pádem příborů na podlahu a vším, čeho jsou schopny hlavně děti na veřejných místech, kde dospělí předpokládají, že se budou chovat slušně.
S přáním neupřímného „..Děkujeme, přijďte zas“ se vydáváme na vcelku namáhavou část mise – přesun do vesničky Klášter. Cesta je náročná. Vede po silnici, na které celá pochodující skupina vytváří značně roztáhlého hada, jenž je na několika místech přerušen z důvodů neustálého zavazování tkaniček, pití, průzkumu rozjetých šneků a ježků, sběrem kaštanů a kdoví čím ještě. V průběhu vyčerpávajícího pochodu přichází záchrana v podobě přijíždějícího kultivátoru s valníčkem, který umně šoféruje strýc Karel a přebírá na svůj samohyb naší bagáž a žene nás, maximální rychlostí, kterou je jeho stroj schopen, ke své usedlosti.
Po občerstvení u strýce Karla a tety Evy, kde děti mezitím při hře likvidují dobře udržovaný trávník, mučí místní domácí zvířectvo, vyjídají Evě všechny zásoby a absolvují dokonce i projížďku na koňském povoze, se vydáváme na exkurzi do místního kravína. Hned po příchodu k areálu se k nám hrne předškolní chlapeček jménem Honzík a provází nás po svém „Hovězím hradě“. Děti nevěřícně sledují proces vzniku komodity jménem „mléko“ a nevychází z úžasu, že mléko z krav nepadá v krabicích, ani v lahvích, a už vůbec ne v igelitových sáčcích, ale je ze spodní části krav nasáváno z jejich čerpacích ventilů hadicemi přímo k dalšímu zpracování. Rovněž následný údiv dětí z neznámé chuti pravého mléka, které nám místní mléční údržbáři nabídli, je nepopsatelný. Dalším pro děti pestrým zážitkem byla prohlídka, resp. muchlovačka s nedozrálými hovězími mléčnými cisternami v sektoru telátek. Když už v objektu nebylo žádné zvíře, které by nebylo dětskými ručičkami z Prahy pohlazeno, vyrazili jsme s poděkováním do místních lesů.
Když už se zdálo, že ti z nejmenších dětí padnou vyčerpáním, přestože strýc Karel nám za pomoci svého jedinečného stroje odvezl bagáž na kraj lesa, podařilo se nám najít v dostatečné vzdálenosti od civilizace vhodné místo k táboření. Za zmatku s natahováním provazů a rozkládání celt jedné přes druhou děti postavily přístřešek, čundrácky řečeno tzv. Menhir a připravily ohniště, nad kterým se okamžitě začal pohupovat kotlík s bublajícím kotlíkovým gulášem. Konečně mohly děti zužitkovat vše, co se o táboření naučily na osadě a co jim vtloukali do hlav jejich rodiče, zasloužilí to trempové.
Po chladné noci strávené pod širým nebem resp. pod Menhirem, jsme poklidili „naši provizorní osadu“, sbalili usárny a vyrazili po „zelené trase“, kterou vyznačili přátelé z klubu Českých turistů, směrem k Jeníkovu na vlak. Cesta do Prahy svižně ubíhala, protože všechna místa k sezení byla obsazena a tím pádem bylo možné se hromadně válet na podlaze vlaku v nákladním prostoru pro kola a lodě a celou cestu sledovat jak si děti nadšeně nepřetržitě hrají s automatickými dveřmi na záchod a ještě si u toho vyprávějí zážitky z uskutečněného dobrodružství. Zpátky na osadě nás všichni kamarádi přivítali s otevřenou náručí, zejména však maminky, které ze smutku z dočasného momentálního ovdovění a osiření, strávily celý uplynulý čas truchlením v restauraci na nádraží.
Závěrem bych rád podotknul, že výše uvedené vyprávění (ti bystřejší z vás to možná vycítili) bylo záměrně podbarveno ironickým podtextem a psáno jest s jemnou nadsázkou, jelikož číst o tom, jak byli všichni naprosto skvělí, by nikoho nebavilo. Musím především vyzdvihnout statečnost a odhodlání všech, kteří se této obtížné mise zúčastnili, aby šířili dobrou pověst trempingu a naší osady, a přispěli k tomu, že až neznalý „městský dacan“ uvidí kráčet po ulici osobu v maskáčích, bude třeba již vědět, že nezačíná válka, ale že to jen správný tremp městem na vlak kráčí.
Díky: Čmeldo, Pizzo, Ziki, Žmolku, Míšo, Viki, Týno, Matýsku, Lili, Klárko, Áďo, Pájo, Týšo!
Mihal
