Na začátku všeho byl pohled na torzo starého totemu, který vypadal jako kupka pilin slepená dohromady barvou. A tak mi přišlo na mysl, že bych mohl být tím, kdo naváže na Vláďu Bohatu a vyšťourá z novýho stromu novej totem.
Nakonec, nebyl jsem sám, kdo měl zájem ten totem spáchat, a tak se mi dostalo řady nabídek, jmenovitě třeba od Vaška Zikána, který nabídl vlastní strom i zahrádku na dlabání nebo Martina Brychty, který se nabídl jako zručný dlabač.
Enemže nakonec zvítězila moje lenost, která mě donutila opatřit strom na vlastní zápraží,
abych mohl pohodlně v papučích dojít až k němu, rozkročmo usednout a po osmi deseti hodinách zase rozkročmo odejít do postele. Na dopravu stromu přede dveře se přihlásila celá hromada ochotníků, kterým se dodatečně omlouvám, že jsem nechal strom odnést svoje děti (jakkoli je dětská práce ilegální) a oni dobrovolníci nakonec shromažďovali síly a sebe zbytečně. Takže nakonec tam strom byl a zbaven kůry se dal do vysychání.
Vzhledem k tomu, že jsem si přál udělat alespoň část totemu podle toho předchozího,
hledal jsem na internetu předlohu, která by se původnímu vzhledu co nejvíce podobala. A ejhle, nejen že jsem našel obrázek, podle kterého vznikla horní část totemu, ale dokonce jsem našel i celý totem, ke kterému ten obrázek patřil.
Rozhodnutí bylo jasné, bude to kopie, teda v rámci možností mých rukou, nožů, pil a dlát. ( Pro ty pozorné – uši jsme zamítli se Snadnou Drubou, protože by ta opice vypadala jako opice.)
V květnu přišel první řez
a pak to šlo týden za týdnem,
měsíc za měsícem
a za usilovné podpory různých rodinných příslušníků, sousedů, návštěv a konzultantů, kteří nešetřili zejména dobrými radami a komentáři typu: To asi do konce roku nestihneš, co?! To sem myslel, že toho máš víc! A tohle je jako co?! Tady ti to nějak prasklo!!, jsem nakonec sám sobě stanovil finální termín Dětský den!, který jsem hodlal stůj co stůj dodržet.
Poslední týden před termínem jsem si vzal dovolenou, nabrousil dláta, načesal štětce, namíchal barvy (to kecám, barvy a štětce přinesl Standa Druba prostřední) a ……dalo se do deště. A chcalo a chcalo celý pondělí a úterý a kus středy, takže jsem si postavil stan a maloval a řezal pod stanem, do kterého střídavě zatékalo nebo případně … zatékalo o kus vedle.
Pak ale pršet přestalo, do práce se vrhnul kdo měl ruce, nohy, tlapky,
takže když přišel přišel pátek a díky dramaticky silné pomoci natěračů,
mezi kterými naprosto excelovaly dvě osoby a to Markéta Donáthová a Hanka Krucká, jsme nakonec všechno natřeli včas.
Byl pátek, nešťastný to den, sedmnáctá už odbila a v tom se zjevily přízraky, které jsem u chaty co živo neviděl a dá-li pánbůh, už nikdy neuvidím. Dorazila těžká parta, která měla za úkol totem přestěhovat. Dostavili se v silném počtu silných individualit, které se projevovaly například lamentováním nad kopcem, na kterém můj otec chatu vystavěl, lamentováním nad rozměry totemu, lamentováním nad klesáním, po kterém bude nutno totem snést a v jednom případě i slušivou buzertaškou.
No ale totem jsme zabalili,
na chvíli se zamysleli,
popadli,
odnesli na cestu
a následně naložili do přistavené dodávky.
Následoval krkolomný transport, kdy část nosičů (ty vyžraný ) seděla na patě totemu, aby se nepřevážil a zbytek zajišťoval vršek kmene zvenčí, pochodem za dodávkou.
Řidič Jirka Novotný a závozník Ota Auředník
ale usoudili, že je třeba potrénovat povadlé svalstvo dolních končetin nosičů a jali se při jízdě do kopce zvyšovat rychlost až na úroveň, kdy kolabují gepardi a pštrosi. Není div, že řady zajišťujících řídly a řídly až nakonec prořídly a do cíle vytrval jen Julien, Michal Druba a Kačka Drubová, která vše dokumentovala fotoaparátem.
Totem však dorazil v pořádku a po osazení křídla, které nádherně připravil Standa Druba prostřední, ve spolupráci se Standou Drubou nejmladším,
okrojení patky, ztopoření, vyvrtání a ukotvení, u kterého se nadřel zejména Standa Druba nejstarší a zaplať bůh taky Venca Panc tedy někdo, kdo není Druba (už jsem se bál, že tam budu muset napsat Káju Drubovou) a mrtě dalších dobrovolníků – už si nepamatuju, kdo všechno se kde čeho chyt a udělal- ta mrcha dřevěná konečně stála.
Výsledek posuďte sami, až se zastavíte na osadě.
Rád bych ještě dodatečně poděkoval všem, kteří se zúčastnili na budování. Byla to samozřejmě Vilma Fialová, která rýpala do totemu i do mě a natírala seč jí síly stačily, Hanka Krucká, kterou už jsem zmínil. Markéta Donáthová, pevnou rukou kreslící oči a různé jiné detaily, (krom jiného), Hrochan Fiala, Zuzanka Fialová, Deniska Marková a Rafík Josefi, jako natěrači zamatlaný barvama až za ušima a taky Ondra Donáth, který přiložil ruku i nohu k dílu.
Mezi staviteli chrámu byli Mirek Havel, Standa Druba prostřední, Dan Fiala, Ota Auředník ml., Ivan Zounar, Vencové Panc a Zikán, Michal Šerák, Tomáš Förstr, Michal Druba ml., Jirka Novotný, jako pilot formule jedna, Julien Noel, Štěpán Donáth, Olda Zídek, Ota Auředník st., Standa Druba st., Martin Kos a Radek Toman, jako nosiči a stavitelé.
Díky všem, které jsem zmínil, za pomoc, snad jsem na nikoho nezapomněl, pokud ano .. no sorry, je nás hromada.
A úplně nakonec, kdo to všechno stvořil a čí je to zásluha?! Kdo je ten, jehož je to celé dílo?
No, není to tak docela ten, protože je to ona. Která ona?
Tahle!
Položila svojí krásu a život na oltář nového symbolu osady. No doufám, že to stálo za to, aby se nakonec příště nevyplatilo, dát si tam místo totemu jen tu tužku.
Rejpal