Osadní historie

Z DĚJIN NAŠÍ OSADY

Byl teplý letní večer, úterý 13.srpna 1935. Údolím Jamrtalu se procházely zamilované dvojice. Některé mířily na Vyšehrad, další na procházku kolem Botiče. Děti, které nebyly na prázdninách si hrály v ulicích. Hoši kopali do mičudy, děvčata skákala panáka. Obchody už byly zavřené a měly stažené rolety. Jaromírovou ulicí projel kropicí vůz a osvěžil vzduch. Vládl ospalý letní klid.

Náhle se v ulicích začali objevovat muži, kteří do této idyly vůbec nezapadali. Nepřístupné pohledy, sevřené rty a napjaté svaly svědčili o jejich pekelném soustředění. Měli před sebou nebezpečný a složitý úkol.

Pohybovali se jednotlivě nebo v malých skupinách. Mlčky se nekompromisně prodírali cestu hloučky nic nechápajícího obyvatelstva. Kroky všech mířily neomylně na jedno místo. Do Restaurace pana Fáry v Oldřichově ulici číslo 40.

V 19 hodin tam začínala schůze, která měla změnit chod dějin. Protože se ale muselo čekat, dokud nepřijdou všichni, začalo se až ve 20:45. A tak se podařilo změnit osud jednoho lesního údolí. Toho dne, na tom místě, v ten čas byla totiž založena naše milovaná osada.

Schůze se zúčastnilo 11 otců zakladatelů. A všichni se stali osadními funkcionáři. Prvním šerifem byl zvolen kamarád Antonín Ficek. Další funkce byly rozdělěny takto:

• místošerif: Alois Štefan
• jednatel: Jaroslav Komárek
• pokladník: Jaroslav Vlk
• zapisovatel: Jaroslav Horčic
• revizoři účtů:
  • František Holubovský
  • Jindřich Matys
• sportovní kapitáni:
  • Jaroslav Tichava
  • Alois Tyrner
• hospodář: Antonín Saxl
• archivář: Josef Jarolím

Už před touto schůzí ale existoval společný fotbalový tým, který byl největší pýchou nově založené osady. Hlavním tématem zakládací schůze se tak staly společné dresy. Nakonec bylo rozhodnuto, že si každý koupí dres vlastní. Košilky rudé, trenýrky bílé, které se zároveň staly osadními barvami.

Do dob předosadních můžeme trochu nahlédnout díky Bobu Hurikánovi a jeho Dějinám trampingu. Bob o naší osadě píše toto:

Údolí Zlatého Potoka O. Ú. Z. P.

„V tomto údolí trampská fantazie nemusela vůbec při hledání názvu pracovat a namáhat se, protože potok, prodírající si klikatou cestičku malým kaňonem byl kdysi plný zlata;a i dnes při bedlivém hledání a praní by se nějaké zrnko třpitivého zlata objevilo v pánvi.

Potok vyvěrá z památného zlatodolu, jenž je patrný na první pohled. Hromady vydolované zeminy, zarostlé křovinami a stromy při bližším ohledání ukazují jasně blízkost zlata. Věrní společníci zlata-telur, antimont, pyrit, arsenopyrit a jiné sirníky-jsou zastoupeny v těchto haldách minulých věků. . .

Ve svých hrách na zlatokopy, které jsme opravdově hráli, jsem v roce 1923 často prolézal tento kraj ve společnosti věrného parda Frantíka Hessů, známého pod jménem Potápka. Prolézali jsme, sondovali, hledali s geologickou příručkou, sítem, pánví a lučavkou.

Údolí leží nedaleko vesničky Bohuliby a obce Petrov.

Mezi prvními, kdo postavili v tomto údolíčku chaty, byli skauti Volnosti. Roku 1929 stála jejich chata Khanžana. Do ní jezdil starý skaut, později populární tramp Ferda Otruba, první předseda libereckého Rikatada. Druhou postavili Honza Šetek a Míla Káš. Pak vznikl Walden Míly Ježka a Karla Bečky. Roku 1931 vznikl Rives Medník. Za šerifování Otruby se stal známý po širokém okolí. Pak následoval Ty-Ton a dnes má osada Údolí Zlatého Potoka kolem dvaceti chat.

Mezi známé figurky patří Rudla Bandas, Lůďa Vorlíček, Franta z Aljašky, Jarda Vlk a Kometa ze Šibenice.“

Tolik Bob Hurikán roku 1940.

Úplně prvními táborníky na území naší osady ale byli členové 32. skupiny Mladých přátel boha Cernunna z oppida Na Závisti, kteří na březích Zlatého potoka prožili nezapomenutelné letní prázdniny roku 375 př. n. l.

Je tedy jasné, že okolo Zlatého potoka vládl čilý tramský ruch a oficiální založení osady bylo jen jeho logickým vyvrcholením.

V těch dávných dobách se chodilo do práce i sobotu a na osadu zbývala jen neděle. Klucí zakladatelé se ale měli tak rádi, že to bez sebe nemohli vydržet a z toho důvodu se scházeli každý týden ve své klubovně v Restauraci u Fárů. Druhá schůze proběhla ve středu 21. 8. 1935. Hlavní náplní se opět staly dresy. Šerif přednesl svůj názor, že domluvený zápas s osadou Orlík by se mohl odehrát tak jako dosud, tedy v tom co si kdo pro sebe opatří. Kamarád Matys namítnul, že mužstvo řádně oblečené získá nejen morálně, ale i na kvalitě svého výkonu. (Dnes už máme dresy krásné. Na výkonu to ale jaksi nepomáhá.)

Na třetí schůzi se ukázalo, jak váženou stolní společnost zakladatelé naší osady tvořili. Kamarád Vlk oznámil, že sehnal ke koupi ping-pongový stůl za 100 korun. Zároveň uvedl, že pan hostinský z restaurace U Viků chce dát osadě stůl darem, pokud se schůze budou konat v jeho místnostech. Když se to dozvěděl pan restauratér Fára, nezaváhal ani minutu a stůl naší osadě zakoupil ze svého. Proto jsme zůstali dál jeho hosty.

První fotbalový zápas v osadních barvách proběhl v neděli 8.9.1935. Naše mužstvo utrpělo s osadou Orlík těžkou porážku 1:6. I přes to ale bylo odhlasováno, že naši borci po skončení každého utkání provolají 3x Sportu zdar!

12.9.1935 se stala součástí Zlatého potoka osada Tažní ptáci. Kde přesně se tato osada nacházela, ale už nikdo nikdy nezjistí.

Zábava byla na osadě brána hodně vážně. Pro plánovanou osadní Mikulášskou veselici byl 19.9.1935 zvolen šestičlenný zábavní výbor. Za týden byl rozšířen o čtyři členy a o měsíc později ještě o další čtyři. Nutno podotknout, že se zábava velmi vydařila a přinesla osadě slušný finanční úspěch.

29. 9. 1935 byla podepsána s rolníkem panem Lněničkou smlouva o pronájmu pole na vybudování fotbalového hřiště.

Práce na něm byly zahájeny okamžitě. Přes nemalé potíže způsobené mimořádnou leností osadnictva, bylo hřistě na jaře dalšího roku připraveno k používání.

Začátkem října roku 1935 se také ukázalo, že osadníci nejsou žádní nazdárci. Dosavadní zimní hlídač, pan Bárta (V oněch dobách se často stávalo, že chaty bývaly nejen vykradené, ale i zapálané.),vykonával svůj ůkol takovým způsobem, že dostal od někoho z osady naplácáno. Věc dokonce řešilo četnictvo, ale zprávy o tom, že by byl někdo souzen, nemáme.

14.11.1935 předal kamarád Komárek šerifovi první osadní vlajku, zhotovenou firmou Pelzl. Vzhled naší vlajky se za celých 80 let vůbec nezměnil.

Historie

Současnost

Poslední den, pro osadu tak slavného roku, jsme oslavili společně v kantýně člena osady, kamaráda Hájka.

Tato osvěžovna se nacházela pouhých 533 kroků (615 holčičích) od staré osadní chaty, takže když některý z kamarádů pocítil prudký nápor nezvladatelné žízně, zamířil právě tam. Osadníci tvořili drtivou většinu hostů kamaráda Hájka. Dá se říct, že bez jejich potřeby restaurovat se, by mohl zavřít krám.

Rok 1936 jsme zahájili I. řádnou valnou hromadou konanou 23.ledna v restauraci u Fárů. Byl zvolen nový osadní výbor v čele se šerifem Rudlou Bartoněm a místošerifem Honzou Kramerem. Tito dva zůstali ve svých funkcích po následující dvě léta. Ukázalo se, že přes různé těžkosti stojí osada na pevných základech a čeká ji dlouhá a slavná budoucnost.

Na jaře 1936 nastal na našem hřišti čilý sportovní ruch. Ostatní osady si ho často půjčovaly pro své dohodnuté zápasy, které dříve musely sehrát na hřištích v jiných obcích. Naše fotbalové hřiště bylo první a zůstalo jediné v celých Lukách pod Medníkem.

Také naše dvě fotbalová mužstva nezahálela a šla od porážky k porážce. Našimi častými soupeři bývali SOUS, Toronto, DRTS, nebo Gayapos.

Mnohý z osadníků si jistě často položil otázku, co ho tak silně táhlo do hospody Na Nádraží. Důvod je nasnadě. Legendární hostinský Jiří Jirka býval členem naší osady.

V březnu 1936 věnoval osadě pohár pro vítěze osadního fotbalového turnaje, který byl na návrh kamaráda Komárka pojmenován Putovním pohárem Jiřího Jirky. Kdepak je asi dnes tomuto poháru konec. Nikdo neví, kam nakonec doputoval.

Neděle 26.dubna 1936 se zapsala zlatým písmem do sportovních dějin naší osady. Po nekonečně dlouhé sérii porážek jsme se dočkali výhry našeho prvního mužstva. Borci Zlatého potoka rozdrtili team osady SOUS 5:2. První výhra na vlastním novém hřišti! O branky se podělili kamarád Tichava 4 a Zástěra 1. Radost z vítězství nezkalilo ano to, že SOUS hrál jen v devíti lidech.

Nejvýznamnější událost roku 1936 se odehrála na podzim. Ve dnech 27.9., 28.9. a 4.10. se konal První osadní fotbalový turnaj. Zůčastnili se mužstva osad:

• SOUS
• GAYAPOS
• TORONTO I.
• TORONTO II.
• WARANTO
• ÚDOLÍ ZLATÉHO POTOKA

Pořadí mužstev v turnaji se nepodařilo přesně určit. Zcela jistě víme, že na čtvrtém místě skončili hráči osady Waranto. Zápas o pohár útěchy sehráli SOUS a Toronto II. Vítezem se stal SOUS. Z toho vyplývá, že SOUS byl pátý a Toronto II. šesté. Zápas o první místo sehráli Gayapos a Toronto I. Výsledek neznáme. Na nás by tedy zbývalo krásné třetí místo. V rámci tohoto turnaje se také uskutečnil zápas ženských jedenáctek UZP-Toronto. Hrálo se 4.10. ve 14:00, míčem voleybalovým, v kedskách. Ani výsledek tohoto matche nám ale není znám.

Začátkem roku 1937 jsme se vrhli na rozšiřování a zvelebování hřiště. Opět ovšem zvítězila lenost, takže práce nakonec dokončili během dubna najatí dělníci. V průběhu těchto prací začala na hřišti stavět kantýnu paní Čížkovská. Její součástí byly i šatny pro hostující fotbalová mužstva.

Bylo také vybráno místo pro voleybalový kurt, aby i tento sport mohl být na naší osadě provozován. Kurt se nacházel poblíž staré osadní chaty, přímo naproti chatě Chiguita.

S jarem přišel další rozkvět osadního sportování. Osadní družstvo se zůčastnilo lehko atletických závodů. Naši vynikající běžci representovali osadu na několika přespolních bězích. Například běhu OSK a Údolí Ticha. V červenci se na hřišti odehrály ukázkové zápasy s velemíčem. Pushball, jak se tento sport jmenoval, se měl stát novým sportem v Československu. A samozřejmě nesmíme zapomenout na naše 2 fotbalová mužstva, která i v dalším roce existence osady pokračovala v matných výkonech.

Jistě se ptáte, kolikátí byli? Kdo co vyhrál? Výsledky a umístění, ale nebyly v těch dobách nejduležitější. Ne snad, že by naše předchůdce nemrzelo, když se prohrálo. Sportovalo se ale hlavně pro samotnou radost ze hry a z pohybu. Vedlejší byl lesk medailí a pohárů.

Zdálo se, že osadnímu rozkvětu nestojí nic v cestě. Jenže to by si v sousední Germanii nesměli pěstovat toho magora s knírkem.

V roce 1938 osadní život těžce zasáhly 2 mobilisace. V nebezpečí ohrožení vlasti nebyla chuť na trampování. Následná ztráta pohraničí pokryla duše všech černým mrakem smutku. Přesto stačily naše fotbalové výběry sehrát celkem 17 utkání. 4 vítězné, 11 porážek a 2 nerozhodné. Celkové skore 48:80. Dále jsme obsadili 5.místo na turnaji osady Skagway a získali sošku fotbalisty.

První válečný rok přinesl změnu na šerifském stolci. Novým šerifem se stal kamarád Saxl. I v těchto neradostných dobách zatím pokračovalo osadní sportování. Zúčastnili jsme se fotbalového turnaje osady Toronto a uspořádali samozřejmě také turnaj vlastní. Okupační režim ale jinak osadnímu životu neprospíval. Už nebyla možnost ani chuť pořádat tolik akcí, což pocítila zejména osadní pokladna. Nebýt dobroty kamarádů Saxla, Komárka a Tyrnera, nebylo by na začátku čtyřicátého roku z čeho zaplatit nájem za hřiště.

V pátém roce existence osady se podařilo osadní život opět trochu oživit. V hlavní roli byl samozřejmě fotbal. Na jaře a v létě jsme se zúčastnili I. ročníku fotbalového Turnaje o přebor Posázaví. Naše konečné umístění bylo II.místo poháru útěchy, celkově tedy 8. ze 17 zůčastněných. Po skončení přeboru jsme ještě uspořádali vlastní turnaj k V.výročí osady, kde jsme byli pátí.

V květnu 1940 vstoupil do osady kamarád Plachecký, který osadě věnoval luk. V dobrovolné sbírce jsme vybrali 103 korun na nákup ostatních rekvizit, takže se na naší osadě hned mohlo začít s lukostřelbou. V květnu byl také ustaven volley-balový odbor a v srpnu uspořádán turnaj dvojic.

V září přišel čas se rozloučit s Restaurací pana Fáry. Více jak 5 let nám projevoval svojí laskavou přízeň, ale počet členů naší osady natolik vzrostl, (jen v roce 1940 o 26 nových členů), že nám u něj začalo být těsno. Jako nová klubovna byla vybrána restaurace U Ety ve Vršovicích, kde jsme byli přijati s otevřenou náručí. Prostory byly tak velké, že jsme si mohli zakoupit ping-pongový stůl za 530Kč a mít jej nastálo postavený. 8.10. vznikl ping-pongový odbor. Vůbec první zápas, který jsme sehráli byl s osadou Kamarád Vršovice a skončil naší výhrou 7:2. To nám vlilo tolik optimismu do žil, že jsme se zcela bez přípravy na poslední chvíli přihlásili do II.Ročníku Turnaje přeboru Posázaví ve stolním tenise. Jak se ale ukázalo, samotné nadšení někdy nestačí. V přeboru jsme sehráli 16 utkání; 4 vítězné a 12 prohraných, což stačilo na 8.místo.

Přestože celý svět ničila válka, byl tedy rok 1940 pro naší osadu úspěšný. Ještě na VI.valné hromadě konané 2.března 1941 pronesl kamarád jednatel Tyrner tato slova:“Kamarádi, s bilancí loňského roku buďme spokojeni a přičiňme se všichni, aby letošní byl ještě lepší.“ Valnou hromadu uzavřel povzdych zapisovatele kam. Zástěry: „Škoda jen, že pan restauratér neměl piva, takže ani společný přípitek nemohl býti proveden.“

Schůzi 7.března 1941 řídil šerif a týkala se běžného provozu.

Co bylo potom nám nejlépe přiblíží zápis kamaráda Vintery.

7. BŘEZNA 1946

Mezi posledním zápisem 7. března a tímto uplynulo 5 let, které mnoho změnily, ale nezměnily chuť k osadní činnosti a svornou soudružnost členů naší osady, ačkoliv bylo mnohé, čím jedno i druhé mohly býti nepřízní doby smeteny. Tedy po přestávce pěti let začíná opět osada v obnovené ČSR bez jakých koliv ztrát.

Válka postihla a nakonec i umlčela osadní život, zvláště v posledních letech trvání okupace. Členské schůze byly německými úřady zakázány, osadní jmění ohroženo a vlaková doprava byla úplně zastavena, protože do tunelů trati byla převedena výroba válečného materiálu. (Doprava na trati byla zastavena 18.6.1944. Obnovena byla 15.8.1945. Krátký tunel u naší osady sloužil pouze jako sklad. Výroba měla probíhat v těch delších. V tunelech pracovali nuceně nasazení a vyrábět se tu měly součástky leteckých motorů. Výroba se ale až do konce války pořádně nerozeběhla. Poznámka DF)

Tehdy kádr osadních členů dojížděl na osadu parníky a tak aspoň stykem udržoval osadní základy. Osada byla také v té době ohrožena v samé podstatě své existence tím, že její hřiště bylo vzato, samozřejmě bez náhrady, smutně proslulým Kuratoriem.

Po zápisu ze 7.března 1941 se konala ještě jedna shůze, jejíž zápis však schází. Důvodem tohoto opomenutí byly pravděpodobně již pokročilé poměry válečné.

Dodatkem chci ještě říci, že z osady se nikdo nezpronevěřil národní cti, ani cti kamaráda. (Za války se po chatách pod Medníkem skrývalo mnoho českých vlastenců. Velkou pomoc jim nezištně, bez ohledu na smrtelné nebezpečí poskytoval člen naší osady, hostinský, kamarád Jiří Jirka. Němci ho podezírali, byl několikrát vyslýchán na gestapu, ale protože byl pod ochranou velkého Manitoua, podařilo se mu ze spárů vrahů sťastně uniknout. DF)

V době poválečné se pak vše rozjelo naplno a můžeme říci, že zvláště ve věci finanční se dosáhlo překvapujícího úspěchu tím, že nikdy ne právě bohatá kapsa osady se naplnila díky dvěma zábavám tak, že se netřeba strachovati v nejbližší době žádných obtíží. Zásluhu o to má několik členů, v čele s k. Beránkem, od něhož vyšel popud a který nesl hlavní starosti těchto podniků.

V poslední době je zájem osady obrácen ke stále otevřené otázce nájmu hřiště. Majetník pozemku Lněnička nechce jednati před jarem a tak vše, co bylo možno zaříditi, je to, že byl pověřen k. Jirka v Lukách k předběžnému jednání s p. Lněničkou. Dále byl na přípravných schůzích schválen návrh k. Beránka, aby v tomto roce desetiletého trvání osady byla uspořádána slavnostní valná hromada s tanečním programem. Proto bylo usneseno, aby se případné sporné otázky vyřešily a vlastní kandidátka připravila na pracovní valné hromadě 7.března. Toho dne padlo rozhodnutí volby sálu pro připravovanou slavnost a byla též neoficielně odhlasována kandidátka příštího výboru.

O hlavě výboru nebylo pochybností ani námitek, neboť k. Beránek vždy věci osady skončil úspěchem. Jednatelem byl zvolen kamarád Komárek a připadla mu tím úloha podati slavností zprávu jednatele k 9. březnu. Pokladník k. Rous, který má zásluhu na zavedení lepšího systému pokladny a evidence členů, předal svou funkci, pro nástup vojenské služby k. Emanu Šťastnému. Funkce sportovního kapitána byla přidělena nejlepšímu hráči osady k. Jiřímu Žilkovi, neboť dosavadní kapitán k. Svárovský se odstěhoval po revoluci do Liberce. Celou kandidátku přinesu v zápise slavnostní valné hromady.

Zde zápis končí.

9. BŘEZNA 1946

VII.Valnou hromadu uvedl několika slovy dosavadní šerif k. Zástěra. Pak předal slovo kamarádu jednateli Komárkovi a ten zhodnotil práci osady za prvních deset let její existence. Všichni byli rádi, že osada dokázala přežít hrůzy okupace.

Osadní život se rychle vrátil do starých kolejí se vším, co k tomu patřilo. Znovu začali řádit naši fotbalisté, mazal se volejbal, pořádaly zábavy jak na běžícím pásu. Každý si chtěl užít znovunabytou svobodu. Vypadalo to, že nás čeká nádherná budoucnost. Ale jen do chvíle, než vyučený truhlář od Vyškova, z balkonu paláce Kinských oznámil davu, že se „právě vrací z hradu.“

Začalo nejtemnější temno pro všechny trampy. Kam se na to hrabal Kubátův zákaz z roku 1931. Tramping, chataření, hraní si na divoký západ, svoboda v přírodě, daleko od koženého světa měst, to všechno byl útěk od reality. Ale po únoru už přece nebyl důvod utíkat. Byl čas budovat, veselit se v pracovním kolektivu. Sama realita se stala tak skvělou, že se z ní každý poctivý člověk musel radovat. A kdo nechtěl být šťastný dobrovolně, toho bylo třeba donutit. Aneb, jak praví Naučný slovník ČSAV 1956: „Tramping je reakční hnutí, které pod záminkou falešné romantiky odvádí mládež do přírody, pryč od revolučního boje.“

NOVODOBÁ HISTORIE

Další díl dějin naší osady se oficiálně začal psát v pátek 2.listopadu 1962. V restauraci Kristal v Karlíně se sešla schůze přípravného výboru znovu obnovení osady. Po letech nejhoršího bolševického řádění, kdy určitě někteří z nás zakolísali, přišel kamarád Mudr. Vintera s návrhem vrátit se ke kořenům. Přípravný výbor se sešel ve složení: Beránek, Komárek, Zástěra, Špindler, Jiřinec, Dr. Kukla, Novotný, Brynda a Mudr. Vintera. Byly sepsány prozatimní osadní stanovy. Na návrh k. Komárka bylo rozhodnuto, že osada znovu ponese jméno Údolí Zlatého potoka. A k původnímu názvu se také slušelo se vrátit k původní vlajce.

Na další schůzi byl šerifem zvolen kamarád Josef Beránek a zůstal jím po dlouhá léta. Byla to šťastná volba, protože v osobě tohoto muže získala osada šéfa, který pro ní opravdu žil.

Ještě ma podzim roku 1962 bylo třeba vyřešit, co s osadní chatou. Její stav nebyl příliš dobrý a navíc se nacházela daleko od hřistě, stranou centra osady. Proto bylo rozhodnuto pronajmout jí dvěma mlaďochům. Kamarádům Kruckému (zvanému Bidloun) a Karbulkovi.

29.3.1963 bylo rozhodnuto zkrátit fotbalové hřiště a pod smrkem vybudovat zbrusu nový volejbalový kurt. Práce byly zahájeny již o Velikonocích a tentokrát skutečně svépomocí. Vítanou odměnou za každou dřinu na zvelebování osady bylo povinné hlášení brigádnických hodin na MNV, který toto úsilí evidoval jako práce v Akci Zet. O tom, jaké jsme tenkrát na osadě měli úderníky, nejlépe svědčí to, že už 1.9.1963 proběhl na novém kurtu osadní turnaj. A my jsme se stali jeho vítězi!

V tomto období se volejbal stal naší největší chloubou. Zvlášť naši chlapci šli od vítězství k vítězství a vyhrávali, co se dalo. V šedesátých letech také započala tradice pravidelných letních soustředění na našem hřišti. Bezmála po třicet let přijížděli volejbalisté z různých koutů Prahy brousit svoje umění na našich kurtech. Se Slavojem Vyšehrad nás pojila přímo volejbalová pupeční šňůra. V devadesátých letech se ale paleta možností tak rozvinula, že naše sprchy se studenou vodou a suché kadibudky přestaly být zajímavé.

V květnu a červnu byly podniknuty kroky k prodeji staré osadní chaty jejím dosavadním nájemcům a výstavbě nové u hřiště. Zhotovením projektu byl pověřen k. Jaroš. 3.6.1963 bylo vybráno místo pro postavení chaty a zahájeny přípravné práce.

Na konci roku 1963 se počet osadníků zaokrouhlil na 100. Osada měla 91 platících a 9 neplatících členů. A také jsme konečně získali povolení na stavbu nové osadní boudy, na kterou byla hned vyhlášena úspěšná sbírka.

Nový rok přinesl mnoho událostí tradičních, ale také příhody, které věru s osadou neměli nic společného. A tak se, například, na výzvu MNV, 26.7.1964 kamarádi Beránek, Pick, Hatlák, Voženílek a manželé Komárkovi, zúčastnili žňových prací na polích JZD Rozvoj Posázaví.

Co se ale osady týkalo, to byla pilná práce na stavbě osadní chaty. Brigádníků bylo vždycky dost a tak náš osadní chrám utěšeně rostl. Ani pracovní nasazení nám ale nezabránilo uspořádat volejbalový (naše mužstva získala 1. a 4. místo) a fotbalový turnaj. A na konci prázdnin tradiční táborák pro děti. Kromě toho se naše volejbalové družstvo zúčastnilo turnajů na osadách: Údolí Ticha, Údolí Sporů, Red River, Ztracenka, Sous, Osk. Na těchto turnajích jsme získali 5 prvenství a jedno druhé místo.

Roky 1965 a 1966 se zapsaly zlatým písmem do historie naší osady. Na jaře roku 1965 byla obnovena předválečná Trampská volejbalová liga, pod názvem Trampská liga odbíjené a my jsme u toho samozřejmě nemohli chybět. Nejdřív se našim borcům podařilo úspěšně projít kvalifikací. A potom se našim diplomatům povedl stejně skvělý úspěch, když pro naší osadu získali pořadatelství I. finálového turnaje TLO. Urychleně byla dokončena osadní bouda a také byly dobudovány druhý a třetí kurt.

V sobotu 28.8. to vypuklo. Líté boje trvaly až do neděle 29.8. Vítězem se stalo Údolí sporů. Naši borci skončili na skvělém šestém místě. Všichni účastníci byli z turnaje nadšení. Líbila se jak organizace, tak i ubytování hostujících hráčů. Ty si rozebrali osadníci a nabídli jim pohostinství svých chat.

Jelikož se ani v roce 1966 nenašla osada, která by byla schopná tak velkou akci uspořádat, konal se i druhý ročník finále TLO u nás. Turnaj proběhl ve dnech 13. a 14.srpna se stejným sportovním a společenským úspěchem. Vzpomínky na takové události pomáhaly mnohým kamarádům přežít těžké odloučení emigrace, daleko od svých osad, od míst, které tolik milovali.

V roce 1965 se u nás staly ještě tři významné události. Byl vztyčen stožár na osadní vlajku vedle osadky. Kamarádka Špindlerová ušila velkou osadní vlajku, která je dodnes používána. (V roce 2002 ušil Otík Auředník vlajku novou, ale současné látky se ukázaly být tak nekvalitní, že po krátkém používání úplně vybledly. Od té doby se znovu používá vlajka původní.)

Hlavně ale kamarád Keprta přišel s návrhem jak uspořádat Dětský den. Nejdříve průvod masek, pak různé soutěže pro děti a nakonec večer táborák se zpěvem a recitováním dětiček. Kamarád Jaroš namaloval atrakce a jak se řeklo, tak bylo. 21.8.1965 se konal první dětský den tak, jak ho s malými úpravami pořádáme dodnes. Opravdu záslužný vynález Ládi Keprty!

Na jaře roku 1967 byl ustaven tenisový odbor. Jeho prezidentem se stal Jirka Kukla. Nejdřív bylo třeba rozšířit kurt na rozměr tenisového. Počet tenistů stoupnul na tolik, že byl rozšířen ještě jeden kurt a přece museli hráči , když se sešli všichni, čekat až na ně přijde řada. Původně se hrál hlavně singl, až mnohem později se postupně přešlo na čtyřhru.

 Od roku 1987 se začal hrát singlový turnaj pod názvem Senior Cup. Roku 1995 byl na popud nového prezidenta, Jardy Zenkla, přejmenován na Cucla Cup. Což byla pocta Jirkovi Kuklovi a současně i cucání chmleového ionťáku. To už se hrál jako deblový. Ovšem v osadce je vystavený plakát z roku 1992, odkazující na osadní tenisový turnaj hraný pod názvem Medník Open.

 V loňském roce 2015 bylo při tenisovém turnaji předběžně dohodnuto, že by do budoucna měl nést nejhezčí historický název CUCLA CUP.

V současnosti nejvíc času tenistům ubírají samotné přípravy ke hře. Navléci na sebe příslušné bandáže, obvazy a ortézy trvá pěkně dlouho. Zejména nejzkušenější hráči vypadají na kurtu jako mumie.

Sedmdesátá a osmdesátá léta byla obdobím, kdy se většina z nás cítila být svobodnými jen na osadě. Každičkou volnou chvíli osada ihned ožívala, poháněná nevyčerpatelnou energií svých dítek. Mohutně se budovalo a sportovalo. Na osadu byl zaveden vodovod a později elektrický proud. Přestavovaly se a zvětšovaly chaty, zkrášlovalo okolí.

Sportovní život byl skutečně bohatý. Každý rok jsme pořádali jeden až dva volejbalové turnaje. (Mezi naše speciality patřili i čistě ženské turnaje. ) Krom toho jsme měli i turnaje fotbalové. Nejdříve jeden, v pozdějších dobách dva ročně. Jeden v červnu a druhý v září. V roce 1977 jsme uspořádali i turnaj v košíkové.

V roce 1974 dosáhl počet členů osady již 124. Nebylo to ale způsobeno masovým zájmem o osadní život. Osadníky se mnozí stávali jen proto, aby měli nějakou průkazku. Nebylo totiž rozumné chodit po naší krásné zemi a nebýt vůbec nikde organizován. Osadní výbor také vyjednával s úřady a měl daleko silnější hlas, než jednotliví chataři. Být v osadě tedy bylo výhodnější a tak se jejími členy stávali i lidé, kteří o ni měli jen mizivý zájem. Za to, že byl výbor pro MNV partnerem k jednání, byli jeho členové nuceni zůčastňovat se aktivů, kde jim bylo soudruhy vysvětlováno, jak se státi lepšími osadníky.

V roce 1988, při jarním fotbalovém turnaji, vznikla mezi naší mládeží půvabná tajná soutěž nazvaná Kóta 30. Úkolem účastníků bylo, během turnaje vypít 30 piv. Jaká je první cena není známo, neb tohoto limitu, přes urputnou snahu, nikdy nikdo nedosáhl. A to soutěž neoficiálně běží každý fotbalový turnaj.

Náš skvělý dorost nás proslavil i ve vsi. Každý páteční a sobotní večer sedávali mladí osadníci v úzké uličce u hostince pana Holuba v Lukách. Popíjelo se pivo z kelímků a tropila ostuda. Místní obyvatelé brzy onu komunikaci přejmenovali na Zlatou uličku.

Devadesátá léta a začátek nového tisíciletí se nesly ve znamení malé kopané. Turnaje měly velkou oblíbenost jak u hráčů, tak u diváků. Mezi nimi jste mohli potkat i známé osobnosti. Třeba Pepu Chovance nebo Ivana Haška.Náš zelený pažit okusili třeba Vlastimil Petržela nebo Ivo Knoflíček. Ovšem největší hvězda, která u nás nazula kopačky, byl někdo jiný. Po válce, když se ještě hrálo na velkém hřišti, válel na Zlaťáku jediněčný Pepi Bican.

Konečně přišla i fotbalová vítězství. Naše mužstvo, sice pod názvem AC Luka, leč přesto několikrát dokázala turnaj vyhrát.